Kdo, když ne my?

Když jsem  byla malá, zkoumala jsem každé Vánoce, jestli Ježíšek opravdu chodí. Tou malou ventilačkou v obýváku. Nešlo mi to do hlavy. Až jeden den, když rodiče odjeli nakupovat,  jsem vyšplhala po policích na skříň a našla tam nahoře schovaný penál. Za dva týdny jsem ho dostala pod stromeček. Vše bylo prozrazeno. 



Nějakou dobu poté - to jsem ještě stále věřila na Mikuláše - jsem poznala pod bílým hábitem boty souseda. Měsíc jsem rodiče nenáviděla, že mě dobrovolně strašili a celé to na mě hráli.

Pak přišlo období, kdy mi došlo, že svět nemá superhrdiny - ani Supermana, ani Batmana, ani Spidermana. Přišla jsem si v tu dobu strašně zranitelná a vyděšená. Co teď na té ulici bude?

Až teď, v dospělosti, mi došlo, že svět všechny tyhle okrasy nepotřebuje. Protože stačí pár lidí, kteří i bez křídel, kouzel a superschopností přetvoří svět tak, abychom v něm my všichni ostatní žili dobře.

Ať v sobě každý najde kousek hrdiny - i v momentech, kdy to nebude třeba.



"Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu."
Václav Havel







2 komentáře

  1. A nebo jak řekl Burke, „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“

    Souhlas, se vším. Akorát já když jako malej kluk ježíškovskej trik prokoukl, nic jsem neřekl a před dalšími vánocemi jsem rodiče manipuloval dopisem pro ježíška, který mu nutně musí předat, neboť obsahuje seznam dárků :)

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za krasny clanek k zamysleni. Ja kolem sebe vidim ale hodne pesimismu.sobectci a lhostejnosti a ze si spis lidi rikaji.ze dvere ke zlu jsou uz otevrene a ze oni tedy delat ze sebe hrdinu rozhodne nebudou.kdyz je nedelaji ostatni.

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall