Jedenácté přikázání

Mám tři kamarády, kteří chtějí být spisovatelé. Nebudou, protože neumí psát. 
Mám dvě kamarádky, které jsou zamilované do mužů, kteří je nechtějí, ale ony je omlouvají slovy, že se jim ti muži jen neumí otevřít, ale ve skutečnosti je milují stejně, jako ony milují je. Mám kamarádku, která chce být zpěvačkou. Nebude, protože neumí zpívat. 




Já to vše vím.
Ale nemůžu, nebo neumím, jim ty sny zkazit.
Nemám to srdce přijít a zbourat jim všechny ty teorie, které doposud stavěli.

Vždycky se mi vybaví můj profesor antropologie, který jednou řekl: "Vždy u zkoušky trpím víc než moji studenti. Protože učit na Literární akademii je utrpení. Co když vyhodím ze zkoušky z antropologie budoucího Hrabala a navždy ho odsoudím k tomu, že bude prodávat v Tescu?"

A já se na ně vždy podívám a přemýšlím - co když je to ten další Hrabal? Co když ONA jen není narozena pro jazz? A jakmile přezpívá poslední písničku Adele, tak po ní lidé budou šílet? Co když on ji miluje, ale jen na tu lásku teď není připraven?

Kde je hranice mezi přátelskou upřímností a bouráním snů?

A - možná nejdůležitější - je fakt, že si to dobří přátelé na rovinu neřeknou, důkazem lásky nebo neupřímnosti?

Možná na nich všech miluji právě to.
Že mají sny. Že staví vzdušné zámky. Že dělají něco outstanding.

To se nikdy nesmí bourat.
To by mělo být jedenácté přikázání.

8 komentářů

  1. Je to tenký led, kde je občas vhodné spoléhat na intuici. Je fajn přátele podporovat a jen čas ukáže jestli to bylo správné rozhodnutí. A každá zkušenost se cení a kolikrát z ní vzniknou nové nápady a příležitosti.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo.
    Kdysi moje kamarádka pálila za jedním mužem. Ale potkala ho jen v metru, vždy ve stejnou dobu ho pak potkávala, asi rok. A já ji řekla kašli na něj. A nakonec se spřátelili, prý i on na ní koukal a těšil se každý týden že tam zase bude. Pak mi tu moji větu omlátila o hlavu. Nikdy nevíme, co se může stát. Taky se mi po nějaké době stalo to v co jsem už doufala jen potajmu a co nejtišeji. I když člověk se bojí že ti jeho milované zůstanou zaseklí na svých snech a nakonec jim to i ublíží.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Všetko si treba hovoriť na rovinu. Nevieš spievať, písať, tancovať... je to jedno. Ľuďom nemožno nič nehovoriť, lebo sa niečoho bojíme. Úprimnosť nadovšetko...

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. ... mozno sa "hrabalom" stanu po tom, ako vyletia z antropologie... mozno ak sa zacnu venovat niecomu inemu, splnia si ten skutocny sen... o ktorom este netusia, ze ho vobec maju... nikdy nevies, ktora cesta je ta spravna...

    OdpovědětVymazat
  7. Když jim to neřekneš, vlastně se nad ně povyšuješ a sděluješ jim, že nejsou tak dobří, aby unesli, co si myslíš. A myslíš si, že blbě zpívá, ne že je blbá. Přeci. A podobenství s Hrabalem? Učím spoustu let. Jsem v tom fakt dobrá. A dodělávám si vysokou. Od zkoušky mě vyhodil páneček, co v životě nestál před třídou:-) Příště jsem se to naučila líp. Život a studium jsou rozdílné věci. Takže co?

    OdpovědětVymazat
  8. Jsem opačného názoru. V životě mi pomohlo víc, ikdyž to sakra bolelo a musela jsem se s tím poprat, když mi opravdový přítel řekl, jak se věci mají a otevřel mi oči. Upřímně, milosrdné mlčení je pohodlnější cesta pro obě strany. Sama ovšem svým přátelům nabízím krutou pravdu 50/50. Dle vnitřního nastavení, odvahy a síly k vyřčení pravdy, která pak nejde vzít zpět. Upřednostňuji v komunikaci odhalení pravdy až na dřeň, než se dívat na život s růžovými brýlemi. Dost často odhalení pravdy bolí, ale ač se to nezdá, člověka to někam posune...

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall