Mluviti zlato

Před dvěma lety jsem stála na Václaváku a čekala na kamarádku. Koupila jsem si v McDonaldu latté, zapálila si Camelku a stoupla si pod ocas Václavova koně. Pět minut na to mi přišla SMS, že dotyčná přijede o dvě hodiny pozdě, protože se jí porouchalo auto.

Ale mně se prostě nechtělo vyhazovat to latté. Tak jsem tam stála, v mínus deseti, a usmívala se všem turistům do záběru. Musela jsem být na všech japonských fotkách.


A pak ke mně přišel kluk a anglicky se zeptal, jestli nepůjdu na kafe.
Vyhodila jsem své latté.


Vybrali jsme si nejbližší, nejodpudivější nonstop, který byl poblíž, sedli si na bar a oprášili si čepice od sněhu. Objednali si kafe a dvě Becherovky. A on se mě najednou zeptal, jestli jsem ve svém životě šťastná. Nezeptal se, kolik mi je let, kde pracuju a co ráda dělám ve volném čase. Vůbec nezačal vést tu povrchní barovou konverzaci. 


Strávili jsme spolu povídáním celý týden. Jemu unikla polovina Prahy a já jsem tři dny nebyla v práci. Byli jsme tím hlubším sdílením naprosto pohlcení. Když odjel, začala jsem pochybovat o všech svých přátelích. Jaktože jsem za týden věděla o naprostém cizinci víc než o nich? 
Začala jsem pochybovat o sobě. 

A tak jsem začala znovu. 

Znovu se všemi mluvit.

Začala jsem jim naslouchat. Ptát se jich na informace, které jen tak mimochodem rezonují mezi řádky. Pochopila jsem význam ticha, povzdechu, gestikulace, mimiky, tónu hlasu a četnosti smíchu. Naučila jsem se, že pokud mi někdo řekne, že si koupil psa, správná otázka není: "Jakou rasu?" ale "Proč sis toho psa koupil?". Protože každý máme důvod, proč si kupujeme psa. (A ten není, že máme rádi psy.)

Moji CouchSurfaři si na to zvykli. Téměř všechny moje reference se týkají našich fantastických rozhovorů, učení se jeden druhému otvírat a sdílet svoje neštěstí, strachy a sny.  Jsou o objevení jich samotných v našich konverzacích. A to samé oni přinášejí mně. Učíme se věřit neznámému.

Mnoho lidí to neumí. Otupěli jsme barovými konverzacemi. 

Měli bychom.

Učme se to znovu.

Neptejte se svých přátel, jak bylo v práci, co dělali přes den a jaké si koupili tričko. Ptejte se jich, jestli je jejich práce naplňuje (a proč), jestli strávili den podle svých představ (a jaké jsou) a proč si koupili zrovna žluté tričko. 

Protože všechno má své skryté významy.

My jsme si jen odvykli jich všímat.

Zpětně teď totiž vidím, že těch promarněných šedesát korun za vyhozené latté, byly moje nejlépe utracené peníze v životě.

Observe & listen & ask the right questions. Because that creates understanding. Which leads to intimacy. And that creates love. And love creates peace. 

(moje nové couchsurfařské motto)

Štítky: couchsurfing, konverzace, sdílení