Odmítám být číslo

Před třemi lety mi ukradli auto. Za bílého dne, na Mikuláše, uprostřed oběda, když jsem ho nechala u Hvězdy na cestě do školy a běžela rychle vyvenčit psa a zpět. A jak jsem tak rychle běžela, nechala jsem v autě úplně vše. Všechny doklady, mobily, kreditky, diář, pas (ano! ten tam  byl také!), kartičku pojištěnce, klíče od bytu, řidičák... Všechno. 


Zbyl mi doma jen rodný list. Teda pokud jako doma myslíte místo, ke kterému máte klíče.

A začal můj život pod čísly. Dostala jsem na policii nějaké číslo protokolu, pod kterým bude můj případ řešen. Začala jsem blokovat kreditní karty, k čemuž jsem potřebovala všechny PINy, rodné číslo, identifikační kódy atd. Musela jsem zablokovat telefonní karty, PIN, PUK, heslo do samoobsluhy, heslo ke komunikaci s operátorem. 

Já jsem si nepamatovala ani své telefonní číslo. Natož všechna ta ostatní čísla. Nebyla jsem schopna téměř nic zablokovat. Jediné, co mě bránilo, bylo mé rodné číslo. Bojovalo za mne na každé lince, oháněla jsem se jím v každém rozhovoru. Jediné číslo, které jsem znala.

S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem u každé instituce pouze číslo.
"Ale já tu fyzicky stojím, jmenuji se tak a tak a potřebuji to a to!" Jako osoba jsem všem byla jedno. Neuspěla jsem nikde. Operátor mi odmítl zablokovat mobil. Na poště mi nevydávali balíky. Nevzal mě zubař. Neudělali mi novou kartu na MHD. Odmítli mi půjčit knížky v knihovně. Všude jsem fyzicky stála, před nimi, s hnědými vlasy po ramena, 175 cm, bijící srdce, chvějící se ruce, urputně se snažila je přesvědčit, že já jsem já. Já jsem já, haló! Stojím tu! A cítím se nahá, neexistující, zranitelná jako v nějakém kafkovském hororu.

Když jsem žila rok v Holandsku, byla jsem líná zařídit si všechny podstatné věci. Jako třeba pojištění. Pak jsem dostala zánět močového měchýře a musela na pohotovost. Vzal mě na ni přítel a vysvětlil dámě na přepážce, že jsem cizinka, bez pojištění, bez lékaře, že doklady mám zrovna někde mimo město. A potřebuji vyšetřit a dostat léky. Usmála se. "To zvládneme, Michelle. Nebojte se. Nějak to vymyslíme." Oslovila mě jménem. A řekla, ať se nebojím, že to vyřešíme.

A to je ten rozdíl. Svět, kde si lidé hrajou na čísla, aby si připadali důležití, kde jste člověk pod číslem.  Jeden velký Matrix. A svět, kde jste číslo pod člověkem, kde pouze pomáhá udržovat řád, ale nikdy vás díky němu nebudou šikanovat. Kde jste důležitější než systém, pořádek a čísla.

Nechci, aby na mě v hospodě křičeli: "Třináctka platí!".
Abych si objednávala v pizzerii: "Dám si šedesát čtyřku a k tomu kolu.", aby na neschopence bylo číslo diagnózy, aby se se mnou operátor linky nebavil bez hesla.

Nejsem číslo.
Jsem člověk.
I bez dokladů a hesel.

Až se to všichni naučí, bude to tu vypadat stejně jako v Holandsku.
Mile, optimisticky a vyspěle.




13 komentářů

  1. To vypadá na další útrpně apoliticky proti byrokracii orientovaný příspěvek z osobního zážitku.

    Zase se ukazuje, že nějen v Čechách byl komunismus, kde jsme byli jeden / mnoha. A jen podle čísel. Takhle to ještě pořád je ve velkém, neosobním obchoďáku, když se volají pokladní, když se v zličínské IKEE dovolávají zaměstnance...

    Možná jsi jen trefila tu správnou paní, která měla pochopení. Možná jsi trefila tu správnou zemi. V Čechách holt některé věci nefungují, a než začnou, bude to trvat věčnost.

    Ale smířit se s tím by znamenalo konec. Je dobré si občas připomenout, že nejsme jen čísla, údaje v databázi, cokoliv.

    Ovšem bez občanky nejsi občan. Jsi pak osoba, která neplatí daně, nemá sociálku, nemá nic společného s tímhle státem a jeho státním zřízením. Takže jen proto, že v ČR máme takhle zavedený systém, který vyžaduje některé věci jinak, než v Holandsku, ještě ČR není země plná "jen" čísel. Jsme pořád také lidi. Všichni. Ne čísla. Vykonávat ale "občanské" činy bez občanky je... nemožné, pochopitelně, bez pardónu, s jistotou limitně se blížící k nule.

    Dávám této myšlence, kterou jsi zde sepsala tak č z 5 hvězdiček ;-) Protože je třeba si připomínat, že:
    Bez občanky na úřad, banku, sociálku, nemocnici, letiště nelez a byrokracii neřeš.

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím, Jakube, díky za názor! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Pohled pragmatika: poucen z cizich predchozich nezdaru prohnal jsem, co jsem mohl, kopirkou, nechal overit, kde to melo smysl, a dal k rodicum.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak tohle je totálně mimo mísu... Další z řady rádoby vznešených splácanin na téma "u nás je všechno špatně"... Víte, ono je zcela něco jiného vyšetřit bez dokladů u lékaře, když jde dotyčnému zdraví nebo dokonce o život a když jdete na poštu a chcete je bez jakéhokoliv dokladu přesvědčit, aby Vám vydali ten údajně Vám adresovaný balík.
    Jablka a hrušky. Naprosto.

    Rodné číslo je prostě Vaše ID v reálném životě. Je to tak v každé civilizované zemi, maximálně pod jiným názvem. Doporučuji se přestěhovat na opuštěný ostrov. Pátek Vám zde určitě rád bude říkat jménem.

    OdpovědětVymazat
  5. Esadbloggere, určitě máš pravdu. :-) Není to nic proti Čechám, já to tu miluji a budu je bránit do skonání věků :)

    OdpovědětVymazat
  6. Haha... zapomněla jsem přihlašovací údaje na internetbanking a tak volám na zákaznickou linku. Abych zjistila, že jsem zapomněla i heslo pro komunikaci... takže se prostě do ineternetového bankovnictví nedostanu...

    jinak to pojištění v cizině by se možná vyplatilo...

    OdpovědětVymazat
  7. Tomu říkám super-smůla :-) Méžná že kdybys z auta ty doklady vyndala a šla s nima tak ti ho ani neukradli, protože by to Murphyho už tak nebavilo

    OdpovědětVymazat
  8. Já to chápu jako stesk nad neosobním chováním institucí a plně souhlasím. Systém nemůže a nesmí jít přes mrtvoly. Především jsme lidé a všude je to nakonec jen o lidech. Děkuji za pěkné zamyšlení.

    OdpovědětVymazat
  9. Ve Francii se mi pod sjezdovkou u samoobslužných restaurantů líbilo, že jsem při objednání jídla sdělil obsluze své jméno a ta nás potom pomocí něj zavolala, když bylo hotové. Hned je to osobnější.

    OdpovědětVymazat
  10. Jak jsou takové ty mašinky, kde člověk zmáčkne čudlík a dostane číslo, pravidelně se mi stává, že ačkoliv jsem někde úplně sama, dokud si nevezmu číslo, nejsem nic. Ale pamatuju se, že když dřív ještě bývaly jen sem tam někde, tak sloužily nám a ne my jim a čísla se brala, jen když tam bylo fakt hodně lidí. Nebo teď jenom mám takovou smůlu na babči za přepážkama? :-)
    Je to o lidech. Ať mi vadí _cokoliv_, když jdu postupně po problému, na konci řetězce je vždycky člověk/lidé, kteří to způsobili svým chováním...

    OdpovědětVymazat
  11. Přijde mi zbytečné polemizovat tu nad tím, jak je důležité mít občanku a že sis to pojištění do ciziny měla zařídit, zdá se mi, jako by tu někteří vůbec nepochopili, o čem to vlastně píšeš, o co ti jde...není to článek o formalitách, o ekonomickém systému, je to o lidskosti, o pocitu nicotnosti...

    Všechna ta čísla...trošku jako tetování na předloktí...trošku jako koncentrák...

    OdpovědětVymazat
  12. Po přečtení tohoto příspěvku jsem si zamiloval Holandsko :-), je to láska na první pohled! Ten příspěvek je perfektní, to jsem já...

    OdpovědětVymazat
  13. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-komarek.php?itemid=19524

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall