Proč se lidé bojí psát

Lidé se mě často ptají (častěji, než by bylo jim nebo mně příjemné) na psaní. Tápají, objevují. První bílé stránky jsou pro ně zlomové, něco jako plátěnky na čerstvém pražském prašanu a první den v podprsence. Dva zásadní dny z životě ženy, kdy si uvědomí, že je ochotna pro módu trpět.



Klouže to. Tlačí to. Zebe to. Škrtí to.

Slyšela jsem za posledního půl roku mnoho odpovědí na otázky, proč se lidé bojí psát. Neví o čem. Nikdo by to nečetl. Nikoho nezajímají. Nic zajímavého nezažívají. Měly by tam hrubky. Neví jak. Neví proč. Vysmálo by se jim okolí. Nebudou to nikomu přece cpát.

A přitom to vůbec není o psaní.

Je to o nás. 

Umíme ještě pozorovat? Vytěsnili jsme z životů detaily, abychom byli schopni odmaturovat, napsat reporty a u sledování televize psát statusy na Facebooku. A pak nevíme, o čem psát. Vše nám přijde nudné, fádní, stejné, dělají to všichni.

Víte, kolik pruhů má zebra, přechod, po kterém denodenně přecházíte, kolik knoflíku má váš kabát, za jak dlouho se orosí sklenka na víno, jaký zvuk má branka, kterou procházíte do práce?

Nikdo z nás nikdy nejel tou samou tramvají, vystoupil na stejné Národní třídě, nepil stejnou colu, nekouřil stejnou cigaretu, neprožil stejný románek, nepřečetl stejnou knihu.

Sdělujte lidem, jak vidíte svět.
Protože poznat znamená pochopit.

Naplňte ty stránky sebou samými.
Protože to je to nejzajímavější, o čem můžete psát.
Ať už se přejmenujete na jakoukoliv postavu.

Psaní je o vás. A strach z psaní je strach z vás samotných. Ze svých životů bez pruhů, knoflíků, vůní a chutí.

Byli jsme k němu přinuceni.

Nenechte se.

23 komentářů

  1. Tohle je skvělý článek, uhodil hřebík na hlavičku. Internet má tenhle účinek: vše už bylo napsáno, nemůžu přinést nic nového... ale je toho přece tolik, co každý může říct, od každodennosti (jak píšeš) až po profesní zkušenosti, zvláštní zájmy atd... Možná by se mi líbilo, kdyby se tímhle textem řídili i ti, kteří už píšou (nebo v dnešní době spíš "píšou" a hlavně fotí) jeden jako druhý přes kopírák :-) a uvědomili si, že to na čem záleží je to, co odlišuje, ne v čem se lidi (a blogy) sobě podobají.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný článek! Musím přiznat, že jsi kdysi měla pravdu, když jsme spolu mluvily:) O pár měsíců později jsem si založila blog a často na tebe vzpomínám:) Děkuji

    OdpovědětVymazat
  3. Skvěle sesumírováno :-)
    Už se nemůžu dočkat až dopíšu bakalářku a budu zase papíry zaplňovat sama sebou místo analýzy psychiky týraných žen...
    Ať ti to dobře píše a zebrám zdar! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Svatá pravda a krásne povedaná :)Ale i tak, na obranu treba povedat,že písat vobec nie je lahké, navyše človek často narazí na všakovaných pisárov, ktorých články nám sposobia padnutie sánky a akútnu stratu sebavedomia. Človek sa bojí písat ked sa mu zdá,že nedokáže dostiahnut istú "úroven" a písat len tak nudne nemá zmysel...

    OdpovědětVymazat
  5. Já se nebojím. Upřímně - nevím, co bych bez psaní dělala, takže strach nemám v možnostech. ;-)
    Jinak super článek, pravda pravdoucí.

    OdpovědětVymazat
  6. Pěkný, trefný, originální článek. Díky za něj:)

    OdpovědětVymazat
  7. Nemám, co bych vytkla. Lidi jsou znaveni, nudí se, ztratili své vnitřní dítě, které se umí pro cokoliv nadchnout a udělat z toho velkou věc. Jako třeba to, že teď za okny padá sníh. Můžu se nadchnout a sledovat vločky, kochat se tím, jak tančí ve větru, jak jsou velké, čisté, nezkažené. Nebo můžu říct, že tam zas padá to bílý svinstvo. Je to jen moje rozhodnutí. A když dám přednost tomu nadšení, tak pak budu mít vždycky o čem psát. Jen se člověk nesmí nechat.

    OdpovědětVymazat
  8. tohle je pěkná blbost. at si teda každej píše, co chce, jo a je fajn, že to ještě někdo dokáže a snaží se o to, ale tím, že mi někdo bude cpát rádoby poetický hovadiny o přechodech a vrzajících vratech a cigárech při čekání na tramvaj, akorát dochází k tomu, že tu je miliarda trapných blogísků a "autorů" knih o ničem

    OdpovědětVymazat
  9. Moc pěkně napsáno, člověk aby se hned zamyslel a .... :)

    OdpovědětVymazat
  10. Krásný a inspirativní, asi mě to nakoplo. :)

    OdpovědětVymazat
  11. Některé pocity mám a některé ne. Hlavně bych chtěla tvořit něco, co má hodnotu a co má smysl, taky bych se chtěla ve psaní zlepšit.... Jenže nejhorší je, že se bojím otevřít. Bojím se, že mě někdo zraní. Psaní mám moc ráda, ale pořád nevím, z jaké strany to uchopit. Nicméně, nějak jsem začala a chtěla bych pokračovat.

    OdpovědětVymazat
  12. Připojuji se k Johnnymu Násilníkovi: Nepřipadá vám naopak, že je těch textů a vůběc všelijakých "výtvorů" kolem nás až příliš?

    OdpovědětVymazat
  13. Že jich je moc? To je přece ta krása toho, že každý se může vyjádřit a doufat, že čtenáře najde. Vede to k určitému přehlcení, chcete-li, ale to je vykoupeno tou otevřeností a přístupností.
    Internet přinesl mezi jinými hlavně tuto změnu - dává prostor talentům, kterým by tradiční modely šanci nedaly. Jak v psaní, tak v hudbě a podobně.
    Cenou za to je ovšem to, že je potřeba při jejich vyhledávání filtrovat. Ale myslím, že je to cena malá.
    Pokud vám přijdou blogy některých lidí trapné (a že jsou), tak je jednoduché řešení - nečtěte je. Někomu jinému trapné nepřijdou a právě pro ně to ten člověk píše.

    OdpovědětVymazat
  14. toffee, internet je plný kravin, osobně ale moc blogů neznám (zvlášť těch dobrých) a chybí mi. Většinou s tím moji oblíbení blogeři skončili. Je to škoda.

    OdpovědětVymazat
  15. Důležitá otázka je ovšem proč vůbec třeba ten blog psát? Když už se ty lidi odhodlají začít psát, tak to konkrétně u blogů nakonec stejně končí tak, že blog je jen manifestací jejich ega. Je to místo, kde si ty lidi snaží nějak řešit vlastní identitu a kde s úlevou vyzvrací svoje myšlenky. A tím to obvykle končí. Žádná komunikace, žádnej přesah, žádná snaha něco lidem předat. Je to jen jedna velká show a divadlo.

    Viz prostě to, že v článku sice rýpneš do Facebooku, čímž naznačíš to, že je to shit (což je dnes moderní rýpat do Facebooku, že ano...), ale sama máš na tomhle blogu odkaz na svůj aktivní FB profil, na kterém máš osm set přátel. Co by mělo hodnotu by bylo například natvrdo napsat, že Facebook je shit a ten vlastní účet si zrušit. Jenomže to už by bylo moc radikální a znamenalo by to potlačit svojí touhu se předvádět a bejt cool. A do toho se nikomu moc nechce...

    OdpovědětVymazat
  16. Ondřej Trhoň: Jistě, máme přece demokracii, všichni jsme si rovní,...

    Mordemy: Tak jsem si říkala... mluvíš přímo o mně a mym blogu (kde samozřejmě taky v jednom článku nadávám na facebook), ale pak mi došlo, že jsem tam odkaz na FB zrušila a že mám přátel "jen" 450. Ale jinak jo, máš pravdu. Aspoň v mym případě. Ale píšu blog spíš pro svoje známé - reaguju třeba na něco, co se stalo v okruhu mých kamarádů, a zkouším, jestli se mi daří nějak trefně popsat situaci. A ano, taky je to určitá terapie.

    Až budu mít pocit, že mám o čem psát, tak si třeba najdu nějaké užší téma. Zatím je to skutečně jen to blití. A přesto si myslim, že už se na blozích zvracelo hůř.

    OdpovědětVymazat
  17. Mám spoustu nápadů a přemýšlím o spoustě věcí, ale když přijde na lámání chleba, vždycky se objeví ty samé "hlásky": "Je to banální - to přece každý ví a o takové banalitě netřeba tlachat". Nebo naopak: "Kdyby to bylo tak jednoduché a jasné, myslíš si, že by to už někdo jiný před tebou nevymyslel"..... Lidé se bojí psát i kvůli nízkému sebevědomí a neschopnosti postavit se opačným názorům. Aspoň u mne to tak je. Bohužel.
    Přeji vše dobré a spoustu zajímavých a inspirativních článků.
    MartinaK

    OdpovědětVymazat
  18. A pak přijde panda a bude růžová nebo detroitgraffiti a bude hnusná/ý. Rádi sledujeme statistiky, jak nám čtenáři přibývají. Když nás někdo pochválí, srdce nám zaplesá, když zkritizuje, pohaní či nám nadá, zvedne nás to ze židle. A nejvíc milujem ty, kteří budou psát komentáře, jaké jsou to žvásty a chytat nás za slovíčka... protože pak víme, že to četl důkladně a co víc, zaujalo ho to natolik, že si dal tu práci nad tím přemýšlet a ještě na to reagovat.

    OdpovědětVymazat
  19. Tak skvělý článek! Jak mile jsem to přečetla, přeposlala jsem to okamžitě jedné kamarádce, který umí psát překrásné básně, ale bojí se, že by ji lidé s tím vypískali. Doufám že to pomůže:)

    OdpovědětVymazat
  20. Někdy je dobře, že se lidi "bojí psát", neboť si třeba uvědomují, že nemají, co říct. A díky každému, kdo neplká blbosti a nesmysly, nezakládá si za každou cenu nový blog jen proto, že ho k tomu vyzývá nějaká panda růžová :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall