Kdy si budeme rozumět

Jela jsem domů od lékaře a měla v uších sluchátka. Nic v nich nehrálo. Bála jsem se, že na mě někdo promluví a já se hystericky rozbrečím. Sluchátka, obrana před lidstvem, ochrana před lidtsvím. Koukala jsem na všechny lidi kolem a snažila se z každého ukrojit trochu jejich úsměvu. Jenomže se nikdo nesmál a já neměla sílu začít.



Nevím, co je víc ponižující. Jestli to, že si musíte roztáhlé nohy před lékařem sami utřít ubrouskem, protože máte všude ten studený gel, kterým potírají ty kovové nástroje, nebo to, že najednou od stolu řekne, že ho to mrzí. Nechápete, proč vás nechal utírat se tak dlouho, než vám to řekl. Pustíte ubrousek a lehnete si zpět na křeslo. Koukáte do stropu. Nebrečíte. Nejde to. Chvíli to trvá, než vám začnou stékat slzy. Jste v nejzranitelnější pozici, v jaké může žena být, a přesto už vás nikdo zranit nemůže.

Je to přesně osm minut. Doba, než se konečně utřete, vyřešíte všechny důležitosti a domluvíte se na dalším postupu, oblečete se a konečně vypadnete z ordinace. Snažíte se udržet kamennou tvář, díváte se do stolu, do země. Doktor ještě několikrát řekne, že ho to mrzí a poprvé vás vyprovází až ke dveřím.

Sedla jsem si před ordinací na patník u silnice a po dlouhé době jsem si zapálila první cigaretu. S každým nadechnutím a vydechnutím jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že mám v sobě mrtvé dítě. Že ještě včera či předevčírem mohlo slyšet, jak pro něj s přáteli vybíráme jméno a jak mi nabízejí pomoc, podporu a ropztýlení.

Moje první reakce byla, jestli to myslí vážně. Mám jít opravdu teď domů a čekat, až potratím? A jak to poznám? Budou ze mě vycházet kusy mého dítěte nebo je vesmír milostivý a v chuchvalcích krve nepoznám, co je a co není dítě? Nemám se vůbec dívat? Mám se stejně jako tady potichu poníženě utřít a předstírat, že se nic neděje, protože se to děje často a je to normální? A kde to sakra žijeme, že ženská bolest a ponížení začaly být normální?

Strašně jsem si přála, aby si nějaký řidič četl SMSku a lehce sjel ke krajnici. Vesmír mě přece nemůže nechat jít domů a čekat, až potratím mrtvé dítě. To se přece nemůže dít. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Vím, že jsem vykouřila deset cigaret a že za mnou za tu celou dobu nikdo nepřišel, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Plakala jsem, otírala si rozmazaný makeup do šatů a kouřila a doufala, že ten nápis na cigaretových krabičkách je pravdivý, že když jich vykouříte dostatečné množství, zemřete. A já jsem se opravdu snažila, ale nijak mi to nepomáhalo. Hlídala jsem, aby krev neprosákla na patník.

Napsala jsem všem, co o mém těhotenství věděli, hromadnou SMSku, že do neděle nebudu napřímu. Uvědomila jsem si, že bych sama nevěděla, co napsat, odpovědi přátel byly rozpačité.

Směšné na těchhle nemocničních odděleních je, že jsou tam dohromady ženy, které dítě chtěly, ale potratily ho, a ženy, které jdou na potrat dobrovolně, protože se jim dítě momentálně nehodí. Sedíte tam naproti sobě v těch ponižujících košilích a legínách a čekáte, až půjdete na sál. Můžete si tam číst časopisy. Nikdo si je tam nečte. A na těch pět minut jste pro sebe nepochopitelné a přesto nic nechcete víc, než si tu situace vyměnit a v klidu odejít domů. Hned o patro výš je porodnice. Slyšíte řev miminek, v tenhle moment je naprosto ohlušující.

Nakonec odejdete v klidu domů. Většinu z vašich nových přítelkyň vyzvedávají manželé a přítelové. Vám to nabídla vaše nejlepší kamarádka, ale odmítli jste. Vypadáte jak z amerického filmu. Máte sluneční brýle a kšiltovku, sluchátka, chvíli pospícháte, chvíli jdete pomalu, protože si uvědomíte, že není kam pospíchat, ani za kým. Je vám zle a jste slabí. Nepláčete. Zase to nejde.

Poprvé v životě nenávidíte. Jste naprosto prázdní. Nikdy to nebyla větší pravda, než dnes. Dnes na to máte dokonce papír. Řeknete, že o tom nebudete mluvit, protože pro to máte své důvody. V neděli uklidíte celý byt a hned v pondělí jdete do práce. Nařízené šestinedělí a klidový režím nezvládáte respektovat ani jeden den. Zalepíte si ruku, aby vám vpichy od kanyl nepřipomínaly ten pohled na své roztažené nohy na sále uprostřed čtyř studentů medicíny a těžká víčka, která se vám po pár nádeších zavřou.

Proběhlo to zprávami asi před půl rokem. Muži jsou schopni vyzkoušet si stejnou úroveň porodních bolestí. Přežili a proto říkají, že nás chápou, jak to bolí. Až budete v noci sedět na balkoně, vy samotní nebo jen vedle nás, malátní a hladoví, protože do obchodu nedojdete, a celou noc budete čekat na to, až potratíte část sebe, pak budu věřit, že nám rozumíte.

Jednou my ženy začneme mluvit, psát a blogovat o podstatnějších věcech, než o oblečení a lakách na nehty. Jednou dostaneme odvahu to s vámi sdílet.

A vy budete mít jednou odvahu nás v té bolesti nenechat.

Pak si budeme opravdu rozumět.

23 komentářů

  1. Ahoj, k ničemu to nejspíš nebude, podpory od přátel máš věřím, že mnoho, ale i přesto bych Ti chtěl věnovat své dva zaťaté palce ve dlani. Tvé vyjadřování se mi opravdu líbí, je poutavé, opravdové a nelže. A právě kvůli tomu jsi dnes rozeslzila chlapa jako horu. Ale což o to, to není důležité. Litujících okolo sebe máš určitě víc než dost, proto bych Ti raději připomněl, že život s námi bude vyjebávat až do konce, čemuž se musíme přizpůsobit. Jsi silná a šťastná, z Tvých článků to jde poznat. Věřím, že i tato bolest jednou přejde a ona vzpomínka bude moci být brzy alespoň do určité míry vytěsněna. Děkuji za to, že ses o to podělila s cizími lidmi, jako jsem já.

    OdpovědětVymazat
  2. bohůmžel to taky znám... pokud to pomůže, cítila jsem to úplně stejně... díky za sdílení... sedmi

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, úplně mě zamrazilo. Sice jsem žena, ale vůbec si nedokážu představit, čím jsi musela projít. Já se takhle bála celé těhotenství, že náhodou potratím, doktorka mi totiž stále říkala, že dokud neporodím, tak nemám vyhráno (sama prý potratila), tak takhle strašila i své pacientky a já se každé ráno probouzela a šílela, když jsem neslyšela tlukot srdíčka v bříšku. Naštěstí to vše dobře dopadlo. Tobě posílám moc sil a velkou útěchu. Není všem dnům konec a příště se snad zadaří ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. máš pravdu, že nevím co se v takových situacích říká, ale věřím, že vyjádření aspoň malé podpory, může být trošinku povzbuzující. Proto ti posílám hrozně moc úsměvů a doufám, že brzy budeš mít spoustu dalších důvodů k tomu se usmívat! Hodně sil. V.

    OdpovědětVymazat
  5. Za dva dny stejna zprava. Kdyz jsem se to o znamy dozvedela,skoro jsem zacala bulet a to jsme se videly asi trikrat. A dneska ctu tvuj clanek. Je mi z toho hrozne smutno a kdybych ted nesedela v tramvaji uz bych urcite zacala brecet. Je mi to lito, vubec si nedokazu predstavit, jak bych to davala ja.
    Taky posilam spoustu usmevu a kousek myho chvilkovyho stesti a budu doufat, ze Ti to aspon malicko pomuze:-) Mej se a drz se!

    OdpovědětVymazat
  6. Odpovědi
    1. Jsem rád, že nejsem sám, koho to napadlo.

      Vymazat
  7. Mně se to moc nelíbí, nebo tomu nerozumim. To jde se předhánět v tom, koho to víc a jak bolí? Čekal jsem tam na ní na lavičce, no. A zaplatil jsem to. Nebylo to poprvé, ani naposled a nemám to rád. Zaplatil jsem za zabití mýho psa, zaplatil jsem zabití svýho prvního dítěte a v budoucnu zase zaplatim za zabití kočky a dalšího psa... A snad už nidky ne člověka. Mám v trezoru jeho fotku. A kurva, půlka chromozómů byla moje! Mimochodem, jmenuju se Jakub - druhorozený. Můj starší bráška se mámě narodil mrtvej. A protože otec "mlčel", než jsem se narodil já, tak se rozešli a rozvedli. Viděl jsem ho tenkrát jako nemluvně. Nikdo neví a nikdy se nedoví, jak ho to bolelo, co cítil. Protože je to tak strašný a protože ne všechno můžou lidi zvládnout, tak teď chodim opatrně objevovat ty jeho chromozomy na gauč za 7 kil za hodinu. A všechno to bolí. Vsaď podpatky, že to bolí i toho nejhoršího rozsévače semene :) Tak krásnou noc.

    OdpovědětVymazat
  8. Přesně tohle se nám s ženou stalo. Chodili jsme na IVF, aby jsme otěhotněli, na podruhý to vyšlo, na ultrazvuku vše OK a pak najednou při kontrole srdíčko stálo. Prý zamlklý plod.Těšili jsme se, už jsme tomu říkali i jménem a teď tohle. A ještě musíš na potrat s ženskejma, co dítě nechtěly. Jak jsme se cítili to ty dobře víš. Co pomohlo? Zapomenout, zkusit to znovu a teď máme jedenáctiletou holku. Neber to tak, že tě někdo trestá, že si něco provedla, žes něco pokazila, mohla udělat jinak, že seš špatná, že si to nezasloužiš... Všechno tohle ti akorát pomůže se z toho déle vzpamatovávat. Všechno se dá zvládnout, jen to nesmíš vzdát, seš přece bojovnice, jseš nejlepší, kolik si toho už dokázala a i když tě tohle sakra zasáhlo, tak ty se z toho nepoložíš. Vím to.
    Jarda, tvůj pravidelný follower.

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Byl to nejhorší den mnýho života. Dítě, které ještě před pár dny, bylo důvodem radosti mé i muže, kterého jsem milovala, najednou přestalo žít. Potrat v průběhu další dvou dní, kdy jsem se s tím nestihla vyrovnat. Byl to nejhorší den mýho života. Já, po necelém roce těhotná, tentokrát v pátém měsíci, poslouchám toho stejného muže, který mluví o tom, že jeho život je a bude spojen s někým jiným... Já, teď jen pár dní před porodem, sama, jen s malým v sobě. Těším se, i když některé dny jsou strašně těžké... Asi to tak mělo být.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za to,že jsi to tak napsala. Mám jen jedinou radu, jediná věc, která ti pomůže, je počkat. Přežít ten čas, který je vyhrazen smutku a žít dál. Prostě to přejde, čas pomáhá a taky naděje, naděje, že všechno bude jinak. Budeš mít dítě, muže, lásku, všechno tě teprve čeká.
    Asi nedokážu říct jaké to je, mít to naopak. Kolik testů jsem si v životě udělala, kolik příznaků těhotenství měla a nikdy těhotná nebyla, kolikrát jsem byla s nohami od sebe a utírala se od gelu. Bohužel, zase to nevyšlo, je mi líto - jsem poslouchala asi 8 let.
    Když jsem naposledy volala do laboratoře a sdělili mi, že HCG je nula, seděla jsem v kavárně a rozeřvala jsem se, jakoby mi někdo umřel. Obsluha se jen zdvořile koukala od baru a nechápala. Nevím jak dlouho jsem tam plakala, nechali mě tam dost dlouho. Bylo to naposled, co jsem se zhroutila mezi lidmi. s nikým jsem o tom nemluvila, není komu to vykládat. Muži? Kamarádkám? Nikdo nechce slyšet, že jsou ženy, které nemůžou mít děti. Nikdo. Ty máš naději, život jde dál. Mysli na to. Některé žádnou naději nemají a to prázdno nejde ničím zaplnit.

    OdpovědětVymazat
  12. Been there... Jen jednu nohu před druhou a věř, že je nás hodně, možná víc než bys řekla. A než to budem moct sdílet s muži, musíme se naučit sdílet to jedna s druhou.

    U indiánských kmenů, když žena přišla o dítě, sešly se všechny ženy a každé z nich o tom musela povědět. Když nechtěla, ptaly se. A společně plakaly. Tys nám svůj příběh řekla a my pláčeme s tebou.

    OdpovědětVymazat
  13. Myslím si, že to je to nejstrasnější, co se komu může stát. Upřímnou soustrast. I já pláču s tebou.

    OdpovědětVymazat
  14. Myslím si, že to je to nejstrasnější, co se komu může stát. Upřímnou soustrast. I já pláču s tebou.

    OdpovědětVymazat
  15. je mi 17, jsem plodná jen z 50ti procent. Máma v pětadvaceti samovolně potratila,byly to kusy dítěte,a je to pravda,kterou člověk musí přijmout, podívat se na ní zpříma a přemýšlet....Jestli na další snažení člověk zanevře nebo jestli bude optimističtější a bude věřit,že to příště vyjde. Máma věřila do sedmatřiceti...Před dvěma měsíci potratila. Táta to chápat nikdy nebude,dokud v sobě to dítě nebude mít taky. Tak to bohužel je. V tomhle ohledu si rozumět asi nikdy nebudeme. Ještě štěstí,že máme ty ostatní ženy které nám rozumí všude kolem!

    OdpovědětVymazat
  16. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  17. Je mi to moc líto, ale nemám odvahu to víc komentovat, protože jsem jenom chlap a i při nejlepší snaze to vždycky budu chápat jen z playbacku, nikdy ne živě. Ale psaní chápu, to jo. A můžu vám říct, že váš blog pro mě byl objevem tohoto dne a že nějak strašně dobře píšete, asi nejlíp ze všech, co momentálně v Čechách znám. Držte se svého psaní a berte z něj sílu i hrdost, protože umění je nakonec větší než my všichni a vy na něj úplně normálně saháte.

    OdpovědětVymazat
  18. Tohle je asi ta bolestivá zkušenost, kterou nezbývá než přijmout, poděkovat za ni a nechat ji odejít. Aby už se nikdy nevrátila. Sama jsem to nikdy nezažila, nebudu říkat že ti rozumím, chápu tě a podobně - tyhle řeči od lidí, co to nezažili, považuji za naprosto plané. Ale má maminka musela jak na potrat, tak i přišla o mého prvního brášku - týden po narození zemřel. Takže vše beru tak, jak mě naučila ona, nejlepší člověk na světě. A ty budeš taky pro někoho jednou ten nejlepší na světě - pro své dítě, které přijde. Tohle to prostě asi být nemělo. Ale jednou bude! Buď silná, přeji ti hodně štěstí.

    OdpovědětVymazat
  19. Jen bych ještě dodala, že pro muže ta poloha asi bude taky ta nejzranitelnější, ve které může být. Já sama děti neplánuju a předpokládám, že potrat je skutečně jedna z nejhorších zkušeností, které může člověk v mírovém časoprostoru Euro-Ameriky učinit, ale i pro muže to musí být neskutečně bolestivé, pokud ho dítě zajímá.
    A co teprve takový otec, který by dítě chtěl, ale jeho partnerka se rozhodne pro potrat - nemá do toho co mluvit, přitom je to také "kus něho".

    OdpovědětVymazat
  20. Hezky napsané. Ikdyž jsem možná trochu cynik, tak to ve mně s něčím hnulo.

    Jen bych se chtěl zeptat, jestli je to větší bolest, než vlastní přežitá sebevražda?
    Chápu princip mateřské lásky k dítěti, ale přesto nevím, jestli je to ta největší bolest (největší bolest je podle mě ta, která trvá věčně (což ale v našem světě není možné, jelikož naštěstí nic netrvá věčně)).

    Potrat nikdy nezažiju (jsem muž), ale své smrti jsem se lehce dotkl.

    Hlavní je, že jsme živí.

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall