O 10 let méně v prdeli

Vrátila jsem se po pár letech do Nizozemí. Zase jsem si vzpomněla, jak jsem si to tam v osmnácti zamilovala. Jak mě život v Holandsku změnil a jak mě probral z té české ufňukanosti.


V hlavě mi uvízly hlavně tyto situace:

Vracím se kolem šesté ráno domů. V půl osmé mám servírovat rodině, kde jsem jako au-pair, snídani. Jenomže já nevím, kde jsem. Všechny domy jsou stejné, ráno je ještě šero, svítá, neumím odhadnout ani to, jestli jsem ve správném městě. Nahlas se vztekám, protože nikde nikdo není. V momentě, kdy zvažuji sebevraždu v přilehlém vodním kanále, přijíždí popeláři a začnou vybírat popelnice. Zeptám se na cestu. Je to starší, zarostlý, opotřebovaný muž, takže svůj anglický slovník sesekám na naprosté minimum: Hi! Lost (ukazuji prstem na sebe) - need to go here (ukazuji adresu na papírku z peněženky) - you know? (usměju se). On mi hbitě odpoví perfektní angličtinou. A vezme mě domů.

Vstupuji do drogerie, jdu si koupit krém na obličej. Vypadám jako chodící rajče. Včera to na pláži bylo tak o 50 stránek příliš dlouho. Přistupuje ke mně prodavačka a ptá se, jak mi může pomoci. Říkám, že jsem idiot, co se neumí opalovat. Začíná se se mnou prodírat krémy, analyzovat můj druh pleti, alergie a míru popálení. Stráví se mnou dobrých 15 minut. (15 minut v obchodě s prodavačkou je dlouho, věřte mi, to není stejně dlouhých 15 minut jako když si ráno ještě trochu přispíte.) Po 5 minutách jsem si jistá, že je to promotérka od nějaké drahé firmy. Po 10 minutách čekám, že mi nabídne nějaké členství ve skvělém klubu obličejových krémů za 150 euro měsíčně. Po 15 minutách přemýšlím, jestli mě chce okrást. Vybere se mnou ten správný krém a najednou řekne: Tak se mějte hezky a užívejte dál sluníčka! A odejde.

Jdu k lékaři se zánětem močového měchýře. Je mi dost zle, týdenní snaha vyléčit to sama se nevyplatila. Nemám cestovní pojištění. Nemám cash. Nemám kartičku pojištěnce. Přítel stojí u přepážky a snaží se jí diplomaticky vysvětlit, že jsem prostě blbá. Sestřička poslouchá, usmívá se, střídavě se dívá na něj a na mě. Jasně, chápu, to se může stát. Tak to dáme na vaši pojišťovnu? Nebojte se, to bude dobré. Koukneme se hned na to. Pouští nás do pokoje k lékaři. Neustále mě u toho ujišťuje, že neumřu a vše bude za chvíli dobré. Říká to tak často, že mám pocit, že možná opravdu umřu.

Téměř každý den mi tam spadla brada. Téměř každý den jsem se styděla za všechny zvyky a stereotypy, které mám v hlavě. Zase jsem si vzpomněla, jak se tam obsluhuje s úsměvem a zájmem. Jak se nic nedabuje a tak i malé děti rozumí angličtině. Jak jsou všude bio a eko farmy. Jak jsou Holanďani otevření, nápomocní a milí. Jak se starají o své okolí. Jak má mnoho seniorů dobrovolnické práce, aby pomohli společnosti. Jak mají styl v krvi. Jak jsou sebevědomí a jdou si za svými sny. Jak všechno jde a problémy jsou jen výzvy k překonání. Jak si umí užívat život. Jak milují rodiny a děti. Jak milují svou zem.

 Byla jsem tam tenkrát rozhodnutá zůstat. První dva měsíce mě tak uchvátilo, co se v té zemi děje, že jsem plánovala, že se tam přestěhuju. Všechno tam prostě už někdo vyřešil! Na všechno už někdo pomyslel a postaral se o to. Všechno tam jde vyřešit. Lidé mají radost ze života. Jsou na sebe milí.

A pak jsem si řekla: Ale kdo to vyřeší v mojí zemi? Je to přece přirozený vývoj - v Nizozemí na něj měli jen o dvě generace navíc. Nejsme MY ta první generace, která to má vybojovat u nás? Nejsme my ti, kteří mají začít řešit a starat se o věci? Být pozitivní? Pomáhat a přispívat? Začít vnímat a budovat krásu, smysluplná propojení a předávat své nadšení dál?

Jsme.

Jsme jen o pár generací pozadu. O pár generací, které tu nic tvořit a řešit nemohly. Došlo mi, že není fér přijít si užívat něco, co už za mě jiní vybojovali. Že bychom si měli život, který chceme, postavit u nás doma.

A když sem se tam teď procházela a srovnávala tyhle všechny myšlenky s pocity, které jsem měla před 10 lety, strašně mě hřálo u srdce.

Udělali jsme tu za těch 10 let kus práce.
Ať to furt může vypadat jakkoliv v prdeli, je to tam.
Mění se to tu.
K lepšímu.





25 komentářů

  1. Zase naprosto skvělý článek!!! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezké.... A asi jo, něco se tu událo.... Jenže stejně mám pořád neutěšitelné choutky sbalit rodinu a prostě zdrhnout.... Ani nevím kam.... Možná bude stačit jen Šumava :)
    Krásný den...Kat....

    OdpovědětVymazat
  3. Vtipně a pravdivě. Ale občas mám pocit že hlavou zeď neprorazíš.. a už mně začíná bolet. :))

    OdpovědětVymazat
  4. Uhuuu, já chci zase do Haaguuuuu!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za krásný článek. Pohladil mě a povzbudil. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Tak to je naprosto úžasný článek!! Sama právě studuju a žiju v Dánsku, takže vím o čem mluvíš. Je pravda že je velmi jednoduché přijít do země, kde mají takřka vše, ale je mnohem uspokojivější si vytvořit takové místo v zemi vlastní. Moc děkuju za tuto myšlenku! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Skvělý článek, úplně mě zahřál u srdce. Hlavně ten závěr :-)
    Děkuju!

    OdpovědětVymazat
  8. Tvůj blog se mi moc líbí, jsem ráda, že jsem na tebe narazila. Banner je naprosto skvely! Osobne mam na to stehovani trosku jiny nazor, ale to urcite prameni spis z meho zivota:). Za me si myslim, ze by vsichni meli alespon videt svet a jak to kde chodi a z mixu toho nejlepsiho pak vybudovat tu svou zem... ale takhle to jde asi jen v pohadkach:).

    OdpovědětVymazat
  9. Moc hezky napsaný článek, asi bych tuto zemi měla navštívit .

    http://we-live-healthily.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  10. Jeee, Holandsko. Bozsky. To je snad jedina zeme, kde bych mozna umela zit. Ale stejne, doma je doma! Mam rada lidi, kteri si nestezujou a mysli pozitivne ....

    OdpovědětVymazat
  11. Hezký článek a v podstatě souhlasím - v zahraničí bylo/stále je tolik věcí jiných (často lepších), ale nezdá se mi, že by ČR vyloženě stagnovala. I tady se to mění, možná pomaleji, než jsem po roce 89 čekali, ale lepší se to a to je fajn.
    Někdy si taky říkám, že by bylo pro mě snadnější žít jinde, ale ČR mám ráda a myslím, že i tady si lidi zaslouží věci, které fungují jinde ve světě a kdybych odešla definitivně, asi bych přemýšlela nad stejnými věcmi jako píšeš...

    OdpovědětVymazat
  12. Palce hore. Dobrý text a aj záver.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za takový články...přinášejí vědomí, že nejsem sama, kdo si myslí, že se naše země neřítí do háje a že má cenu se snažit aby to tu bylo příjemnější...

    OdpovědětVymazat
  14. Ve spojitosti s tématem mě napadlo, jak blízko sebe stojí ráj a háj, tudíž být v ráji a háji není zase takový rozdíl. Záleží vlastně jen na prvním písmenku toho, jak si svět kolem sebe pojmenujeme ;) P.S. Miluju Holandsko, je to jediná země, která mě donutila přemýšlet o životě mimo ČR.

    http://pradelna.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  15. Paráda, vtipný článek, který nutí k přemýšlení - a je to tak! I když se někde může žít lépe - taky jsem to zažila, tak doma je doma a musíme se s tím poprat... hezký den - zas o jeden den méně v prdeli ;)

    OdpovědětVymazat
  16. Parádní článek, líbí se mi moc! Snad to bude i u nás vypadat za pár let tak jako na západě..bylo by to fajn. A bylo by moc fajn, kdyby lidé byli milí, vždyť úsměv nikoho nic nestojí :))

    OdpovědětVymazat
  17. Nádherný článek :) Dnes je opravdu pozitivní den, na zkoušce měli dva lidi projev o štěstí a radosti, pak tento článek.. Díky! Hned první odstavec mě nahlas rozesmál :) Také naprosto souhlasím s tím, že bychom měli začít u sebe. Je krásné si užívat radosti jiných zemí, ale já přeci chci, aby se tady moje děti měly dobře.. Tak se snažím usmívat se na lidi, pomáhat a přidat alespoň zlomek radosti do té naší kyselé nátury :) Snad se nám to podaří :)

    OdpovědětVymazat
  18. Pěkný článek. Zrovna předevčírem jsem byl s kamarádem na pivu a vyprávěl mi o jeho sestře, která v Holandsku žije už řadu let. V podstatě to přesně kopíruje zkušenosti popsané v blogu. Všude všechno jde, nic není problém, lidé jsou milí a usmívají se.
    Ona (ta sestra) už sem do ČR nejezdí, nechce. Prý vždy když sem přijela, zažila kulturní šok. Prostě byla zhnusená.
    No já často narážím na protivné prodavačky, co se tváří že je obtěžuju. Servírka, která už to ani neskrývá a dává najevo, že nejraději sedí na prdeli s cigaretou za barem. Úředníky, kteří si myslí, že jsou pány všehomíra.
    Na druhou stranu to vyvažují milé prodavačky, jako dnes v knihkupectví, kde ke mě přiskočila dáma a ihned pečlivě vybírala knížky dle mého požadavku a luštila jejich obsah, skvělé. Včera jsem volal operátorce kvůli vyúčtování, z očekávání, jak se mnou zase operátor vy*ebe, jsem nakonec byl rychle vyveden. Na druhé straně milá, mladá slečna, navíc velmi profesionální a znalá všech produktů. Často se smála (ne nějak familiérně, prostě slušně) a omlouvala se mi za rýmu, která prý kazila můj vytříbený sluch. Ne, opravdu tak skvělý přístup jsem od operátora nezažil.
    Takže stále je co překvapovat a stále je co měnit a dohánět. Každá mince má dvě strany.
    Rád navštěvuji a utrácím peníze na místech, kde jsem byl spokojen a kde jsou slušní lidé. Tam kde nejsou, už mne neuvidí. Když to tak bude dělat každý, posune se všechno rychle dopředu. 

    OdpovědětVymazat
  19. Moment, sbírám čelist.... Jo! Nějak to tady na mě vyskočilo... Žila jsem v NL tři roky, taky aupair, taky ztracená a vyvedená, první tři měsíce Jiříkovo vidění, všechno krásný, sluníčkový... Ale přesně ty věci, situace a lidi, ktěrý mě na začátku dostávali do tranzu mě pak za tři roky děsně srali, pardon.
    Chybělo mi prostě to doma, to, že vím kam mám jít a že někoho potkám, koho třeba ani nemám ráda, ale koho jsem dlouho neviděla... Jako koment nade mnou, každá mince...
    I já jsem trpěla tenkrát na záněty močáku (nepřeju ani tý největší pizdě), možná mi tělo něco říkalo, teď už je nemám, ťuk ťuk.
    Michelle, já jsem vždycky věděla, že se mi líbí Vaše texty, že mi jsou blízký. I když jsem je četla třeba jednou za rok, to je jedno. Květinostesk mňam. Ale dneska jsem rozsekaná.
    Fajn den Vám i lidem okolo,

    Tot ziens!
    Lucie

    OdpovědětVymazat
  20. ! super článek ! přesně znám obsluhování s úsměvem , to u nás prostě neexistuje -.-

    OdpovědětVymazat
  21. Ahoj, možná neobvyklý dotaz, ale zajímalo by mě, jak ses dostala ke jménu/přezdívce/pseudonymu Losekoot? Pokud je to jméno, je to jasné. :) I když jsem někde našla, že se jmenuješ Michaela Mazancová. A.taky bych se chtěla zeptat, co si myslíš o literárních pseudonymech v dnešní době. Díky za odpovědi a Tvůj čas. PS: Moc se mi líbí, co děláš. Přijdeš mi velice inspirativní, pokaždé se moc těším na nový článek a čtu s Tebou i různé rozhovory. Jen tak dál! :)

    OdpovědětVymazat
  22. Moc hezky napsaný. Je vidět že někdo má srdce i mozek na svém místě.

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall