A pak přišla panda. A byla růžová.

Psychický sex

2012-02-27T22:30:00.001+01:00

Známe tisíce rad, jak dostat druhého do postele. Ženy čechrají (své vlasy a jejich ega) muži snášejí (modré z nebe a jejich hysterické výlevy). Každý jsme schopný vyjít dnes večer ven a přivést si s sebou někoho domů.

Na základní škole nás učí, jak se to vlastně správně provozuje, ona a on, teorii známe od páté třídy, kdy jsme si poprvé koupili Bravíčko, praxi od deváté, navlékat kondomy nás učí v šesté, před tabulí jsme zkoušeni z pohlavních chorob, musíme umět popsat své pohlavní orgány, čím víc odborných názvů, tím lépe, kdo ví, jak se to vše řekne latinsky, bude mít z biologie hvězdičku. Malou, bezvýznamnou.

Já věřím, že existují dva druhy sexu. Psychický a fyzický.

Ten moment, kdy sedíme s někým do rána nad čajem a mluvíme. Napojujeme se na sebe, obhajujeme si své životy před celým lidstvem, nastavujeme si zrcadla, objímáme se, chápeme se v nepochopení druhého, hladíme se a nenávidíme, v tom souznění, kterého jde dosáhnout pouze sdílením příběhů, životů, tužeb. Vyplňujeme si skládanku z puzzlů, které jsme před sebe rozsypali při prvním seznámení. Pomáháme si s tím skládáním, napovídáme barvy, tvary a motiv. Učíme se vlastní smysluplnosti.

Naučili jsme se roztahovat nohy podle učebnic, ale otevírat se jeden druhému nám dělá problémy. Popíšeme pohlavní orgány partnera lépe, než jeho sny a strachy. Známe jeho mateřská znaménka, ale nevíme, jaké měl dětství.

Bože.
Už jsem zase zamilovaná do muže, který měl hvězdičky z biologie.

Světy uvnitř

2012-02-21T11:40:00.000+01:00

Někdy mám pocit, že mne ostatní nechápou, ale pak si uvědomím, že je to pouze má vlastní chyba, že se já jen neumím pořádně vysvětlit, vysvětlit samu sebe, kdyby to bylo tak jednoduché, byly by dějiny bez válek.

V hebrejském pojetí světa se věřilo, že zná-li někdo Tvé jméno, má nad Tebou moc, protože co lze pojmenovat, to lze ovládat, zničit. V dnešním světě platí, že co lze popsat a vysvětlit, lze ukrást. Možná proto své vnitřní světy nemůžeme vysvětlit. Aby bylo alespoň něco opravdu naše.

Zdroj obrázků: http://blog.freepeople.com

Umění být sám

2012-02-18T22:29:00.000+01:00

Učím se žít sama, ještě to neumím tak úplně, tak, aby mne nerozházel pavouk v koupelně, rozbitá lednice nebo kapající stoupačky. Otáčím-li klíče v zámku, stejně někdy doufám, že na chodbě bude rozsvíceno, že ucítím vůni večeře, a teplo.

Učím se existovat sama, neopájet mysl nesmysly, televizí a rádiem. Chodit bytem jako já, samotná, hmotná, ne jako stín, propojený s dráty kabelové sítě. Vnímat sama sebe, své otázky a odpovědi, strachy a radosti.

Učím se být sama. Nemít potřebu vytáčet cizí čísla, kdykoliv se děje něco mimo rámec mé fantazie, nečekat, že mne večer někdo svlékne a uloží, a ráno si se mnou dá kávu a zeptá se: „Nevíš, kam sem si dal hodinky?“

Včera jsem doma poprvé naladila rádio, po půl roce, řekla jsem si, že už mohu mít clonu, aniž bych se za ni schovávala, jako malá holčička, jako malý kluk, oba dohromady, když se bojí, že jim dají rodiče přes prdel. Za kolik clon denně se schováváme? Trvalo mi to tak dlouho, naučit se být sama, jen já a já, a nikdo jiný, ani o jedno já navíc. Dvakrát a dost. Jak dlouho každý vydržíme nicnedělat, s vlastními myšlenkami?

Máme ve školách sexuální výchovu, mládež se prakticky učí šít, opravovat auta, zpívat, kreslit, souložit bez následků.

Kdo je naučí být sám?

A nebo je to něco, co se člověk musí naučit sám?

Knihoběžnické odpoledne

2012-02-18T13:20:00.001+01:00

Minulý víkend jsme byli se @zeke_bp knihoběžníkovat. Bylo to prima. Tyhle dny, ve kterých děláte něco mimořádného, milověcného a nezištného, mi dávají radost. Schovali jsme po Praze 20 knížek. Celé odpoledne jsme jen chodili, posedávali po kavárnách, pili střídavě alko a nealko, kouřili, moudřili a vybírali skrýše pro knihy.

Udělejte taky něco mimokrabicového. Přihoďte pár knížek do Knihoběžníka a udělejte si jedno milé odpoledne, kdy je všechny ukryjete ve vašich oblíbených kavárnách.

Přikládám retro fotky z našeho odpoledne. Stejně retro jako moje víra, že ty knížky nikdo neukradne.

Komunikovat tichem

2012-02-08T12:06:00.001+01:00

Přečetla jsem Wittgensteina. Ach ano, i já, Brute. A ne, nejsem intelektuál. Musela jsem si ho přečíst, protože mi poslední dobou přijde jazyk jako nástroj svazující lidskou komunikaci.

Nejvíc mi to přišlo včera při povídání s přítelkyní. Chodí s mužem, který o jejich vztahu prohlašuje, že jsou jen přátelé. Spí spolu, schází se, rozmlouvají, ale pro něj jsou přátelé. Pro ni jsou milenci.

Dělají to samé a oba to stejně cítí, ale každý pro to má jiný název. Jeden druhého jejich soukromým slovníkem zraňují. On se nechce cítit, že má milenku, ona se nechce cítit, že má pouze kamaráda.

Přitom kdyby spolu komunikovali beze slov, mysleli by oba to samé. Jen to jinak nazývají.

Stejně jako lidé, co se milují a mají rádi.

Vždyť všichni cítíme to samé, jen tomu jinak říkáme.

Začali jsme se za slova pouze schovávat.

Jak by vypadal svět, ve kterém nemůžeme komunikovat slovy?

Kde své city můžeme vyjádřit jen city, dotyky, pohledy?

Lépe?

Protože jak tvrdí Wittgenstein, o čem se nemůžeme bavit, o tom pomlčme.

Někdy je ticho ten nejlepší komunikační prostředek.

Předáme si u toho víc než slovy.

P.S.: Přiznávám, že psát blog tichem se nedá. Ach, proklatý Wittgensteine, teď raď!

P.S.2: +++++++++ /ticho/

Pandí ACTY

2012-02-01T21:21:00.003+01:00

Všimli jste si, kolik lidí si na sociálních sítích dává jako avatary ne/známé postavičky z filmů a šoubyznysu? Kreslené seriály, fotky modelek a herců?

Ještě že teď přijde ta ACTA a všechno vám to zatrhne. Už žádné kradení cizích fotek. Žádné vydávání se za Homera Simpsona, Krtečka a Harryho Pottera! Vlastně už nebude vůbec nic!

Už žádné vydávání se za Růžovou pandu!

Zveřejňuji zde tímto své poslední fotky. Po ACTA už možná nebudu moct být Růžovou pandou. Protože mi k tomu růžové pandy nedaly souhlas, nepodepsali jsme žádnou smlouvu, nezaplatila jsem nic (komu?!). Omlouvá mě to, že jsem nikdy žádnou nepotkala a neměla šanci se jí zeptat? Omlouvá mě, že pandy neumějí psát?!

Pochybuji!

P.S.: Kde že ta ACTA nebude platit? Platí to i pro Afriku, Antarktidu a jiné milé země k žití? Po zveřejnění tohohle příspěvku si totiž musím začít zařizovat azyl.

Zdroj obrázků: http://jasonalami.com

Houstone, máme problém!

2012-01-31T21:08:00.000+01:00

Když se můj holandský ex-přítel přistěhoval do Prahy, neuměl ani slovo česky. Chodil průběžně k mému stolu v pracovně a ptal se, jaké slovíčko, které zrovna slyšel na ulici, co znamená.

Za první týden si z českých ulic, bank a pošt (ano, většinu z toho pochytil na posledních dvou místech) zapamatoval tato slovíčka, fráze a věty:

"To je problém!"
"Je to tak!"
"Nejde to."
"Pojď se líbat." (To jsem ho naučila já. Tvrdí on.)
"Zkurvený komunisti." (Jel s mým otcem v autě.)
"Nemam penize." (To si nastudoval poté, co ho poprvé zastavila policie.)
"Pardon."

Když se nad tím zamyslíte, nemusíte vlastně v češtině umět nic víc.
Jde jen o to, jak ty věty za sebou seřadíte. Můžete z nich vytvořit tisíce scénářů.
Pokud vím, tak můj drahý Holanďan s touto slovní zásobou jednou vysvětlil šedesátileté prodavačce v pekárně, ať mu dá pod pult nabít mobil, že si ho za hodinu vyzvedne, až půjde z banky.

P.S.: Já bych chtěla, aby se cizinci učili na ulici jiná slovíčka. Co na tom našem českém slangu trochu zapracovat? Co třeba začít tím, že místo slova problém budete následující týden používat slovo výzva? A všímejte si, jaký vám to bude dělat .... výzvu.

Nová éra hippies

2012-01-29T17:47:00.000+01:00

Včera jsem vyprávěla příteli, jakého jednou potkám muže. Smál se. A mě to znervózňovalo. Obraz, který jsem před sebou měla já, mi přišel realistický. Toho muže jsem v tom rozhovoru pojmenovala. Bude to Sofistikovaný hippie. Bude jako já.

Budeme se navzájem inspirovat a rozvíjet. Bude mít dobře placenou kreativní práci, do které bude zodpovědně chodit a která ho bude naplňovat. Od devíti do šesti bude profesionál. Po večerech a nocích budeme ale dělat něco výjimečného. A pak si vezmeme na pár dní, týdnů či měsíců volno, krosnu na záda, a budeme spát na nádražích, u cizích lidí, nemýt se, nemít co jíst, brečet v podchodech za zvuku deště a psát na poslední kusy papíru myšlenky z poslední noci. A všechno a všechny milovat. A všechno zkoušet, učit se a poznávat.

Bude se se mnou cítit pohodlně v Savoy při olizování lžičky od dortu s lesním ovocem. Ale bude se mnou také pít z fontány na skrytém náměstí ve Vídni a mokřit si triko, protože jsme se v hostelu neměli šanci už tři dny umýt.

Ten přítel tvrdí, že žádná kategorie nebo dokonce osoba jako Sofistikovaný hippie není.
Je. Já to vím, je. Znám ji.

A fakt mě začíná štvát, že kdykoliv chci tuhle vysněnou osobu políbit, narazím si čelo o zrcadlo.

Autobusová zastávka

2012-01-26T19:17:00.002+01:00

Na zastávku chodim přesně načas. Vlastně vždycky dobíhám. Mám ji za barákem, takže by mi stačilo jen vykouknout, propojit si ciferník s bílou silnicí a rozhodnout se, jestli je nebo není čas jít. Ale to mi nejde. Nikdy jsem neměla odhad. Jsem tu zase dřív.

Jediný okamžik v celém dni, kdy nic nedělám. Jen čekám. Stojím tam, ruce v kabátu, pára od úst, pohupuju se ze špiček na paty. Zima.

Přepadá mě chuť dělat cosi jiného, zastavovat auta a políbit každého nadávajícího řidiče, lehnout si uprostřed chodníku na zem a nahlas se smát nebo vzít první autobus nevím-kam, a předstírat, že v tom městě žiju od narození. Sednout si tam na náměstí a mávat na kolemjdoucí jako že se známe věky.

Přepadají mě často, pokud nemám co dělat, tyhle nálady, vystavené na nepotlačitelném obrazu v mojí hlavě, střih, najednou se vidím, házím klíče od bytu do mezery mezi kolejištěm a vagónem metra. Jdu spát do nejbližšího hostelu, tam se do mě bláznivě zamiluje mladá krásná Číňanka, odjedeme spolu do St. Petersburgu a tam si otevřeme lesbickou kavárnu.

Pohupuju se ze špiček na paty a schovávám tikající koutky pod šálu.

Možná je to tím, co vše se na těch zastávkách smí a nesmí dělat, jak jsme ten prostor vyhranili, a přitom proč, když je to jen kousek chodníku, ohraničen značkou a zábradlím. Stejná země ale jiná pravidla. Nabízí tolik možností. Nemohu je snést. Pokušení, že dnešek může vypadat naprosto jinak, než normálně vypadá.

Paní přede mnou má v té zimě úplně odkrytý krk. Lehce bych jí po tom krku přejela a začala škrtit. Padla by k zemi, stejně vyvalené oči jako mají filmové mrtvoly, pán napravo volá záchranku, policii a pro jistotu i hasiče, když jsem jí škrtila, tak ale nehnul ani brvou. Dostanu 25 let a konečně si budu moct přečíst všechny ty knížky, které jsem vždycky chtěla napsat.

Možná se otočím a do práce dnes nedojedu, půjdu tím lesem dozadu pořád dál, najdu tam zkamenělého trilobita, kterého si ode mě koupí nadace National Geographic a když jim ho půjdu předat, požádá mě jejich redaktor o ruku.

Možná by to byl lepší dnešek. Všechna ta možná se protínají v mém krku, začínám mít pocit, že se dusím, jako vždy, když přijdu na zastávku dřív, než bych měla. Pohyby na autopilotovi, chvěju se a trochu se mi motá hlava, stejně jako když si po 14 denní nemoci poprvé zapálíte cigaretu, vždyť jsem právě uškrtila postarší dámu, otevřela si lesbickou kavárnu, ztratila nenávratně klíče od bytu a budu se vdávat.

Zastávka i lidi na ní mlčí. Všichni si žijí jejich Možné, na ta moje nikdo nepříšel. Tikající koutky pod šálou zřejmě opravdu nejsou vidět.

Autobus. Všichni do něj šouravým krokem nastupují, předstírají, že nepospíchají a zdvořile se pouštějí dovnitř. Možná taky nastoupím.

Možná si odpoledne koupím hodinky.

Zítra tady musím být přesně.

Ty malé věty

2012-01-24T19:51:00.000+01:00

Někdy si prostě jen přeju, abych si toho tolik nepřála. Jenomže to je jen další přání. A tak to opět vzdám a zase si je všechny začnu psát, ty malé věty, myšlenky, přání, sny, co mě tvoří, směrují, inspirují. A co mě jednou zničí.

Zdroj obrázků: Fenomenální blog http://wishbooth.tumblr.com.

Byl jsem mladistvým intelektuálem

2012-01-24T19:12:00.001+01:00

Ráda bych vás upozornila na to, že vím o tom, že neposloucháte jazz, nečtete Jiráska, nemilujete Felliniho, v životě jste neměli v ruce Bibli, nerozumíte vínům, nezamýšlíte se v tramvaji nad Schopenhauerem a neznáte Pollocka.

Takže mi to - prosím - přestaňte říkat.

Všichni milují jazz (POZOR! v posledním roce se vyvinula nová skupina intoušů, která miluje experimentální hudbu nebo dubstep). Všichni milují Hrabala a Kafku. Všichni na schůzce vzhlíží ke sklence s vínem, znalecky s ní otáčí, přičichávají a přehazují si víno ze strany na stranu. Všichni tu skleničku drží za stopku!

A naprosto všichni tomu hovno rozumí.

Proč mi jednou někdo upřímně neřekne, že se mu líbí písnička Justina Biebera, čte Nesvadbovou, odpočívá u Hvězdný brány a červené si občas doleje colou?

Heleďte, to máte jako s masturbací.

Kdo tvrdí, že to nikdy nedělal, dělá to dodnes, milí intelektuálové.

A těm druhým doporučuji vzdělávací film.

Nejhorší PR na světě má láska

2012-01-21T22:24:00.001+01:00

Při lásce a sportu vznikají v těle podobné chemické reakce. Vyvolávají pocity štěstí. Na kterých si vytváříme závislost. (Pozn.1: Někteří z nás. Na mě sport neplatí.) (Pozn.2: Sex není sport.)

U obou aktivit se chováme naprosto iracionálně, běháme za míčem po poli nebo na tom poli ležíme s někým, o kom si myslíme, že bez něj nemůžeme žít. Jak logické, že.

V obou případech střídáme spoluhráče, týmy a pozice.

Tak proč, když vygooglím obrázky ke slovu sport, najdu neutrální obrázky sportujících lidí, zatímco po vygooglení slova láska na mě nevypadne nic jiného než růžová srdce, labutě, péra (ta odvozená od slova peří, ale ano, přiznejme si, že i ta druhá), básničky a milenci za úsvitu (nejlépe na útesu).

Kdo udělal z lásky takovýhle kýč?

Kdo jí to, kurva, dělá PR?

(vykřiknuto do ticha, samozřejmě s láskou)

Jedenácté přikázání

2012-01-20T00:31:00.000+01:00

Mám tři kamarády, kteří chtějí být spisovatelé. Nebudou, protože neumí psát.
Mám dvě kamarádky, které jsou zamilované do mužů, kteří je nechtějí, ale ony je omlouvají slovy, že se jim ti muži jen neumí otevřít, ale ve skutečnosti je milují stejně, jako ony milují je. Mám kamarádku, která chce být zpěvačkou. Nebude, protože neumí zpívat.

Já to vše vím.
Ale nemůžu, nebo neumím, jim ty sny zkazit.
Nemám to srdce přijít a zbourat jim všechny ty teorie, které doposud stavěli.

Vždycky se mi vybaví můj profesor antropologie, který jednou řekl: "Vždy u zkoušky trpím víc než moji studenti. Protože učit na Literární akademii je utrpení. Co když vyhodím ze zkoušky z antropologie budoucího Hrabala a navždy ho odsoudím k tomu, že bude prodávat v Tescu?"

A já se na ně vždy podívám a přemýšlím - co když je to ten další Hrabal? Co když ONA jen není narozena pro jazz? A jakmile přezpívá poslední písničku Adele, tak po ní lidé budou šílet? Co když on ji miluje, ale jen na tu lásku teď není připraven?

Kde je hranice mezi přátelskou upřímností a bouráním snů?

A - možná nejdůležitější - je fakt, že si to dobří přátelé na rovinu neřeknou, důkazem lásky nebo neupřímnosti?

Možná na nich všech miluji právě to.
Že mají sny. Že staví vzdušné zámky. Že dělají něco outstanding.

A to se nikdy nesmí bourat.
Nikdo nesmíme zabít toho potenciálního Hrabala.
A to by mělo být jedenácté přikázání.

MiLOVĚda pro začátečníky

2012-01-15T19:29:00.002+01:00

Milověc je krásné slovo. Mám ho ráda. To hlavně proto, že jsem si ho vymyslela. Skládá se v podstatě ze tří slov. Milý a věc. A mezi nimi je trochu toho LOVE. A nad LOVE visí malý háček. Proč? Protože tak je to prostě vždycky.

Co to je miLOVĚc
Je to jednoduše něco malého, milého, co někoho potěší, ale pro co se nestačí jen usmát. Musíte do toho vložit trochu více elánu a energie. Je to něco, co musíte promyslet, vytvořit, zabalit, koupit, vyrobit a na čem strávíte nějaký čas. Prostě se nějak na jejím vzniku musíte podílet.

Co může být miLOVĚc?
Přinést kamarádce na schůzku květinu
Poslat někomu dopis / pohlednici / papírové přání
Vzít kamarádky děti na kolotoče
Nechat někomu doma schovaný milý vzkaz
Pomoct kamarádovi s něčím, co umím lépe
Napsat někomu milostný dopis
Nakoupit staré sousedce
Koupit perníkové srdce
Pozvat rodiče na kafe
Strčit tajně do kapsy nový amulet
Koupit kamarádky psovi velkou kost
Udělat CD s vaší oblíbenou hudbou
Uvařit babičce večeři
atd.

Co vás nezabije
Pojďte si se mnou dát měsíčně budget, který utratíme na miLOVĚcích. Např. 100,- Kč. Pojďme každý měsíc někomu rozzářit oči za sto korun. A pojďme se podělit o to, jaké to bylo a inspirovat se, co můžeme udělat další týden či měsíc.

Těším se, co vymyslíte. #milovec

Mluviti zlato

2012-01-11T23:02:00.001+01:00

Před dvěma lety jsem stála na Václaváku a čekala na kamarádku. Koupila jsem si v McDonaldu latté, zapálila si Camelku a stoupla si pod ocas Václavova koně. Pět minut na to mi přišla SMS, že dotyčná přijede o dvě hodiny pozdě, protože se jí porouchalo auto.

Ale mně se prostě nechtělo vyhazovat to latté. Tak jsem tam stála, v mínus deseti, a usmívala se všem turistům do záběru. Musela jsem být na všech japonských fotkách.

A pak ke mně přišel kluk a anglicky se zeptal, jestli nepůjdu na kafe.
Vyhodila jsem své latté.

Vybrali jsme si nejbližší, nejodpudivější nonstop, který byl poblíž, sedli si na bar a oprášili si čepice od sněhu. Objednali si kafe a dvě Becherovky. A on se mě najednou zeptal, jestli jsem ve svém životě šťastná. Nezeptal se, kolik mi je let, kde pracuju a co ráda dělám ve volném čase. Vůbec nezačal vést tu povrchní barovou konverzaci.

Strávili jsme spolu povídáním celý týden. Jemu unikla polovina Prahy a já jsem tři dny nebyla v práci. Byli jsme tím hlubším sdílením naprosto pohlcení. Když odjel, začala jsem pochybovat o všech svých přátelích. Jaktože jsem za týden věděla o naprostém cizinci víc než o nich?
Začala jsem pochybovat o sobě.

A tak jsem začala znovu.

Znovu se všemi mluvit.

Začala jsem jim naslouchat. Ptát se jich na informace, které jen tak mimochodem rezonují mezi řádky. Pochopila jsem význam ticha, povzdechu, gestikulace, mimiky, tónu hlasu a četnosti smíchu. Naučila jsem se, že pokud mi někdo řekne, že si koupil psa, správná otázka není: "Jakou rasu?" ale "Proč sis toho psa koupil?". Protože každý máme důvod, proč si kupujeme psa. (A ten není, že máme rádi psy.)

Moji CouchSurfaři si na to zvykli. Téměř všechny moje reference se týkají našich fantastických rozhovorů, učení se jeden druhému otvírat a sdílet svoje neštěstí, strachy a sny. Jsou o objevení jich samotných v našich konverzacích. A to samé oni přinášejí mně. Učíme se věřit neznámému.

Mnoho lidí to neumí. Otupěli jsme barovými konverzacemi.

Měli bychom.

Učme se to znovu.

Neptejte se svých přátel, jak bylo v práci, co dělali přes den a jaké si koupili tričko. Ptejte se jich, jestli je jejich práce naplňuje (a proč), jestli strávili den podle svých představ (a jaké jsou) a proč si koupili zrovna žluté tričko.

Protože všechno má své skryté významy.

My jsme si jen odvykli jich všímat.

Zpětně teď totiž vidím, že těch promarněných šedesát korun za vyhozené latté, byly moje nejlépe utracené peníze v životě.

Observe & listen & ask the right questions. Because that creates understanding. Which leads to intimacy. And that creates love. And love creates peace.

(moje nové couchsurfařské motto)

Klub ignorantů novoročních předsevzetí

2012-01-02T21:00:00.004+01:00

Líbí se mi, jak všichni bojujeme s novým rokem. Tak nějak přišel a všem hodil rukavici. Změň se. Přestaň kouřit, choď do fitka, hubni, jez zdravěji, víc čti, nenechávej věci na poslední chvíli, přestaň tolik pít, dodělej konečně školu.

Jako děti jsme na tuhle buzeraci měly matky. V dospělosti na to máme kalendář. A pokaždé, když se stránka přehoupne přes magické datum 1.1., začneme se měnit.

Neměňme se na rozkaz.

Neplaťme fitcentrům zbytečná roční členství, která stejně propadnou.

Nekupujme si knihy, které nikdy nepřečteme.

Nepřestávejme pít a kouřit, pokud opravdu sami nechceme a nejsme na to připraveni.

A až to budeme vědět, začněme na tom pracovat.

Krásný nový rok vám všem přeje

Michelle

kouřící, pijící, necvičící, nečtoucí a stejně líná jako v roce 2011

P.S.: A kdybyste přece jen chtěli začít dodržovat něco nového, ale nevíte co, můžete se inspirovat na generátoru novoročních předsevzetí.

Černé díry

2011-12-29T12:37:00.000+01:00

Zavadila o něj pohledem, ale bála se podívat plně, déle, tak, kdy si zapamatujete směr stínů, barvy, struktury a poměry stran. Promluvil a ona mu nerozuměla, protože přemýšlela nad směrem těch stínů a strukturou jeho trička, ale bála se podívat, jestli vypadají opravdu tak, jak si maluje u jeho nohou na chodníku.

Povídal dlouho a ona se smála, maskujíc, co se skrýt nedá, že neví, co mu odpovědět, protože se cítí jako stydlivá dívka v romantickém filmu, samozřejmě americkém, protože v českém by to bylo kýčovité. Na něco se zeptal a jí lehce píchlo, dva palce nahoru, tři centimetry doprava, pod žebry, v průsečíku těch bodů se nahromadilo něco, co se zarývalo pod žebra a nutilo jí mlčet.

Necítila motýli v břiše, vůbec, místo toho se jí bili křídly o stydké pysky a lopotili jimi ze strany na stranu. Každý jejich pohyb ji bolel a pomalovával jí pylem, barevným jako jeho modré tričko. A ona se pořád styděla podívat vzhůru, protože jestli uvidí, jak se jí kalhoty barví pyl, bude působit lacině, stejně jako polévka v umělohmotném balení.

A najednou se někde u jeho novou vytvořila černá díra, do které se vcucávaly všechny budovy, trávníky, chodníky a semafory, všechny vedly do něj a ven, a teprve potom začaly dávat smysl. Odešla a ani se neusmála, protože věděla, že je taky spojnicí a že se tam dostane tak i tak, akorát pomaleji, jako se protahuje ospalá kočka po odpoledním spánku, levou packu, pravou a pak teprve otevře oči.

A jeho vůně se začala odrážet mezi budovami Prahy, a vždycky jí obejmula, když jela domů noční tramvají, nenápadně, pomalu, vtíravě, tak, jako to umí jen vůně těch, se kterými jsme ještě nespali, ale už teď víme, že to bude výjimečné. Zadrhávala se na patnících a přetékala přes mosty mezi spícími bezdomovci, nadzvedávala je z pokořujícího klečení před turisty, odpočívala na hradbách a čechrala vlajky na půl žerdi. Byla tam. Cítila ji, viděla ji.

Tak už jí mají, opět a zase, pokořená rozpitými patníky a zaparkovanými auty, v jejichž každém odlesku neviděla sebe, ale je, oba dohromady, jak tam stojí a nic neříkají.

Z první noci si pamatovala jen okno hotelového pokoje a všeobjímající záclony. Vlály pokojem a jakmile zavřela oči, požíraly noční stolek a křeslo, to nelogicky umístěné křeslo v hotelových pokojích, které jí vždy vnukne myšlenku na to, že jsou lidé, kteří by se na ně při sexu rádi dívali.

Pamatovala si jen ten chlad na bosých nohou, když šla ráno do sprchy a našlapovala opatrně, aby ho nevzbudila, potichu, aby neviděl její dětinské kalhotky, tolik nepřipravné na epické setkání uprostřed černé díry.

Kdo, když ne my?

2011-12-18T21:47:00.002+01:00

Když jsem byla malá, zkoumala jsem každé Vánoce, jestli Ježíšek opravdu chodí. Tou malou ventilačkou v obýváku. Nešlo mi to do hlavy. Až jeden den, když rodiče odjeli nakupovat, jsem vyšplhala po policích na skříň a našla tam nahoře schovaný penál. Za dva týdny jsem ho dostala pod stromeček. Vše bylo prozrazeno.

Nějakou dobu poté - to jsem ještě stále věřila na Mikuláše - jsem poznala pod bílým hábitem boty souseda. Měsíc jsem rodiče nenáviděla, že mě dobrovolně strašili a celé to na mě hráli.

Pak přišlo období, kdy mi došlo, že svět nemá superhrdiny - ani Supermana, ani Batmana, ani Spidermana. Přišla jsem si v tu dobu strašně zranitelná a vyděšená. Co teď na té ulici bude?

Až teď, v dospělosti, mi došlo, že svět všechny tyhle okrasy nepotřebuje. Protože stačí pár lidí, kteří i bez křídel, kouzel a superschopností přetvoří svět tak, abychom v něm my všichni ostatní žili dobře.

Ať v sobě každý najde kousek hrdiny - i v momentech, kdy to nebude třeba.

"Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu."

Václav Havel

Poster poetry

2011-12-15T22:05:00.000+01:00

Můj roční vztah

2011-11-30T21:56:00.000+01:00

Myslím, že jsem ho poprvé viděla v nějakém magazínu. Vypadal naprosto dokonale. Ano, to byla možná ta první chyba, byla to čistě fyzická přitažlivost. Chtěla jsem ho od první chvíle a díky několika přátelům jsem na naše první setkání nemusela čekat dlouho.

Poprvé byl u mě doma asi měsíc od prvního rande. Bylo to nějak lehce po mých narozeninách a mě připadalo, že si nic nezasloužím víc, než abychom spolu, ruku v ruce, strávili zbytek života. Připadalo mi, že je všechno najednou jednodušší. Vyřešil téměř všechno, byl se mnou nonstop, líbil se rodičům, vydržel čtyřhodinové rozhovory, znal všechny mé oblíbené melodie, snesl ho pes. Večer jsme spolu brouzdali po internetu, leželi spolu na gauči a koukali jeden na druhého v přesvědčení, že TOHLE je prostě TO něco. Něco. Prostě ideální vztah.

A pak se začal kurvit.

Nejdřív to vypadalo nevinně. Nepamatoval si jména mých přátel a neustále je pletl. Začal při rozhovorech něco blekotat a típat je v tom nejlepším. V noci s ním nic nebylo, protože mu kolem šesté vždy došla šťáva. Jakmile jsem se ho dotkla, ztuhnul a nevykřesala jsem s něj ani hlásku. Na jakoukoliv kritiku vždy zpanikařil a vyhodil do luftu nějakou omluvu s prosbou, ať mu to řeknu ještě jednou a srozumitelněji. A pomaleji. Nestíhá. Prý jsem na něj moc rychlá.

Pak přišla poslední kapka. Začal brojit proti Twitteru. Jakmile jsem ho otevřela, okamžitě se mnou přestal komunikovat.

Tak to by nešlo! Došlo mi, že náš vztah by nevydržel.

Zítra ho jdu prodat.

Sbohem, můj drahý Samsungu.
Odpouštím Ti, i když je to těžké.

Byl to rok trénování asertivního chování. Protože tak, jak si mě celý rok, drahý Galaxy, sral Ty, to už asi nikdo jiný na světě nezvládne.

Pojďme si poslat vánoční přání

2011-11-29T20:02:00.005+01:00

Jedna z věcí, které mě fakt baví na Vánocích, jsou vánoční přání. Nakoupím si každý rok minimálně troje unicefky a rozešlu je všem, na které si vzpomenu. A tak mě napadlo to tenhle rok rozšířit.

Proč papírová přání? Baví mě na nich,

že by je lidi sami neposlali, ale na odeslanou kartičkou vždy odepíší. Vánoční přání otevírají cesty.
že si na adresáty při psaní vzpomenu a to samé udělají oni při čtení.
že tu malou obálku nečekají. Udělat denně jednu milou věc, kterou od vás okolí nečeká - to je prý tajemství štěstí.
že se usmějí, když jí vytáhnou ze schránky a že jim ten úsměv mezi rty zůstane minimálně celý den.
že víte, že na vás někdo někde myslí, ať už při psaní nebo při otevírání.
že si jí někde pověsí a vždycky jim zvedne náladu.
že děláme něco, co dělat nemusíme, a co je prostě jen milé. Protože bez "prostě milých věcí" by život nestál za nic.

Pojďme si poslat papírová vánoční přání, obyčejnou poštou, lidem (avatarům) známým i neznámým, pojďme jim do nich složit poklonu, vyznat lásku, popřát štěstí, říct tajemství, projevit důvěru, rozesmát je a cokoliv jiného. Prostě milého. Pošleme si pomocí DM (Twitter) nebo Message (Facebook), email nebo komentáře (blogy) adresy a popřejme si do nového roku, vlastní rukou, vložené do obálky, s osobním vzkazem.

Zapojte se přes Twitter ofiko hashtag #oldschoolvanoce nebo #prostemilevanoce :)

Těším se!
Na psaní, odesílání i otevírání schránek.

P.S.: Ne. Toto není komerční článek České pošty.

Jak si nevšimnout, že se stěhujete

2011-11-18T17:27:00.000+01:00

Jsem přestěhovaná. Vrátila jsem se na svou milovanou Prahu 6. Obecně stěhování špatně snáším a tak jsem se rozhodla prodrat se celým tím procesem tak, abych nepocítila, že se stěhuji.

A povedlo se!

Bylo nutné dodržovat pouze pár pravidel.

1) Neshánějte krabice

Nějaké krabice doma určitě máte. Plus nějaké vezmete po cestě z Billy, Lídlu atd. Vždycky jen tak NÁHODOU. Ne-plá-no-vat! Nemáte pak pocit, že jste přípravou zabrali mnoho času a že vás to něco stálo.

Výhoda: Mé oblečení voní ještě teď po banánech.

2) Co se nevejde do krabic, dejte do tašek.

Krosna, kufr, cestovní taška, kabelky, igelitky. Tolik úložného prostoru! Vše to naplňte.

Výhoda: Máte pocit, že odjíždíte na dlouhou dovolenou.

3) "Stejné k stejnému" je pro děcka

Neorganizujte, nepopisujte, prostě to jeden večer při hlasité hudbě a šíleném tanci zabalte. Nejlépe s pár přáteli a psy. Vybalovat krabice, kde jsou dohromady hrníčky, zubní nitě, svíčky, nože, spodní prádlo i žárovky vám dodá pocit hravosti.

Výhoda: Vybalování bude jako hledání pokladů.

4) Krabice nezavírejte

Zaprvé ušetříte za lepenku, za druhé je to v této organizační struktuře jediný možný způsob, jak odhadnout (alespoň podle horní vrstvy), co je v krabicích a taškách. Co je pod tou horní vrstvou si lehce zapamatujete, ne?

Výhoda: Cvičíte si paměť.

5) Nenajímejte stěhováky.

Nábytek přesahující velikosti auta vašich přátel musí pryč. Přátelé vám zajisté rádi pomohou. Krom toho vás to emocionálně sblíží. Kdy jindy budou za vámi po cestě sbírat spodní prádlo a popadanou drogerii z nezavřených tašek?

Výhoda: Budete mít odteď víc času. Někteří přátelé můj způsob stěhování nesnáší moc dobře.

6) Dělejte pravidelné přestávky na kouření i přesto, že zbytek dobrovolného týmu jsou nekuřáci.

Výhody jsou stejné jako v předchozím bodě.

7) Nenechte si zapojit první týden internet.

Jediné místo, kde jsem téměř vždy bez internetu, je na dovolené. Žádný internet, nevíte, kde co máte, kam se jít podívat dřív a neznáte nikoho z těch dalších bytů na patře. Prostě jako na dovče.

Výhoda: Budete odpočatí a vyrekreovaní jako z dovolené.

8) Jezte každý den během prvního týdnu v restauraci.

Máte jedinečnou možnost si říct, že v tom bordelu, co máte doma, jíst nebudete, a necítit se kvůli tomu špatně! Není to rozmazlování, to jsou prostě jen základní hygienické návyky. Moje maminka vždycky říkala, že než půjdu jíst, tak si ten bordel v pokoji uklidím. Jen jí poslouchám.

Výhoda: Nestresuje vás, že vlastně nevíte, ve které tašce nebo krabici ty hrnečky máte.

Jsem přestěhovaná a šlo to celé báječně.

Doporučuju.

P.S.: Hledám nové přátele.

Zdroj famózního obrázku je z famózního webu: http://myokard.blogspot.com/.

Jak muži přemýšlí o manželství

2011-11-03T16:58:00.000+01:00

Na těchhle třech slovech ztroskotává většina mých vztahů. Nikdy neumím odhadnout, která vybrat. Začne se na mě natěšeně dívat, dítě u vánočního stromečku, čeká, že pod dekou vzadu bude novej křeček.

Přijde jí rozkošné, jak já tikám očima, spojuju levý kout místnosti s pravým a začínám se potit. Ne ale kvůli tomu, že se mi z ní podlamují kolena. Musím se rozhodnout a já prostě nevim.

V podstatě jsou dvě možnosti, stejně jako jsou na světě dva druhy žen. Každá skupina má tu svojí trojslovnou větu, na které si během minuty vystaví budoucnost s třemi dětmi, labradorem a rozkvetlou třešní u vrat. Problém je, když se netrefíte. V podstatě je to 50 na 50, ale ztráty při špatném odhadu se rovnají atomovému výbuchu. Nezůstávají ani domy.

A) Vezmeš - si - mě?

B) Vykouříš – mi – ho?

V několika vztazích jsem je zkoušel kombinovat. Dlouho jsem řešil, jestli je lepší říct nejdřív větu A a pak větu B, nebo naopak.

Zjistil jsem ale, že pokud ženě při kouření řeknu, jestli si mě vezme (protože mám pocit, že na mě pořád kouká jako dítě na vánoční stromeček a stále vyžaduje nějaké otřepané slovní spojení), začne se dusit.

Řeknu-li ženě po pár minutách od nabídky k sňatku, jestli mě vykouří, začne pochybovat o nabídce k sňatku.

Dost mě děsí, že v dnešním světě spolu svatba a orální sex nejdou dohromady ani teoreticky.

Jak to pak, sakra, funguje v praxi?

P.S.: Nepodceňujte to. Kouření a žádání o ruku jsou jediné dvě činnosti, u kterého před sebou obě pohlaví většinou klečí. Jak umí bejt ta příroda ironická, že.

Můj kostým na Halloween

2011-10-25T22:09:00.001+02:00

Bude Halloween, víte to? Tenhle rok se mi nechce utrácet za kostým. Půjdu asi za nějakou hollywoodskou celebritu. To je totiž nejjednodušší.

Pokud budete vřískat na celý bar, pít jako o život a kouřit jednu od druhé, bude to naprosto zapadat do vaší role. Nesnáším, když lidé vypadávají z role.

Takže. Co je na výběr:

S trochou ponožek půjde Angelina Jolie.

S trochou temper bych zvládla Avararku.

Když se ráno neučešu, můžu jít za Bellatrix Lestrange.

Možná bych měla vzít něco jemnějšího. Kate Middleton?

Nebo něco víc sexy? Marilyn?

Možná bude lepší jít za sex symbol, který ještě žije. Protože to není tak morbidní. Scarlett Johansson!

Nebo za Mystique?

Napadl mě i Justin Bieber.

Ale asi půjdu za Davida Grůdla.

Dá se to všechno.

Tohle je totiž všechno JEDNA A TA SAMÁ dívka, která normálně vypadá takto:

Nevěříte?

Tak tady je její YouTube kanál.

Je to vše jen o make-upu.

A vůbec.

Jít v tom na Halloweenskou párty dokáže každej.

Ale jít zítra do práce za Justina Biebera, to by byla frajeřina.

Kdo do toho jde?

O čem bylo ManagerExpo

2011-10-24T20:45:00.007+02:00

Je to tři týdny, co proběhlo Manager Expo, konference o sociálních sítích a time managementu. Když jsem říkala známému, že tam jedu, odpověděl mi: "To je pro takové ty asociální geeky, co kvůli celodennímu vysedávání u počítače musí platit za kurzy o zvládání času?"

ME mi také rozšířilo obzory ve smyslu genderovém. Už vím, jak se madam Curie cítila na Solvayově konferenci.

A já jsem mu tenkrát ještě nebyla úplně schopna odpovědět.
Takže dodatečně odpovídám:

Manager Expo bylo o pěti velkých slovech.

Rovnováha
Tu hledali všichni. Co důležitější - všichni si byli vědomi toho, že existuje a že je zdravé ji mít. Na seminářích GTD, ZTD či Pomodora nebyli workoholici, ale seděli tam převážně lidé, kteří chtěli práci zvládnout lépe pouze proto, aby měli ještě více času na rodinu a své koníčky.

Kreativita
Přednášky ze sekce marketingu v sociálních médií byly kreativní a inspirativní. Nebylo to o oblbování lidí. Nebylo to o mazání medu kolem pusy. Bylo to celé o lidech. Co originálního jim nabídnout, jak jim jako značka pomoci, jak s nimi lidsky komunikovat a vycházet. Jak vybočit z řady.

Síla
Přednášky a workshopy o osobním rozvoji vnesly do ME svěží vítr. Odcházeli jsme s předvědčením, že v nouzi uzvedneme auto či přežijeme v mrazícím boxu. Odcházeli jsme s přesvědčením, že s naší vnitřní silou se do nouze hlavně nikdy nedostaneme.

Cíl
Ujasnili jsme si životní cíle. Z modelu "hasič" jsme se snažili přejít do role člověka, který dělá věci vědomě a cíleně. Kromě životního směru jsem si dala poprvé v životě dohromady věci, které chci stihnout za příští rok, dva, pět či deset. Dokud si je také nenapíšete, neuvěříte, jak to ovlivní vaší každodenní činnost.

Inspirace
Všechny přednášky (až na drobné výjimky) byly inspirací. Vždyť já můžu o ME psát až po třech týdnech tak, aby byl ten text alespoň trochu objektivní. Jako fakt.

Díky, ManagerExpo.
Bylo to báječné. Potkala jsem mnoho zajímavých lidí, dozvěděla jsem se skvělé věci a u toho jsem se ještě výborně bavila.

Jedinou nevýhodou bylo, že po třídenní konferenci o time-managementu jsem ještě týden nic nestíhala a jen doháněla a hasila.
Well, nobody´s perfect.

O co vesmír požádáte

2011-10-17T00:28:00.001+02:00

Poznatek měsíce: Vesmír funguje! A to až neuvěřitelně. O co požádáte, to dodá. (Občas funguje jen v nouzi. Ale funguje.)

Potřebovala jsem nový byt, sehnala jsem.
Potřebovala jsem nový laptop a tiskárnu, dostala jsem.
Chtěla jsem se vrátit k psaní. Uvolnilo se místo v kurzu.
Potřebovala jsem novou práci, přišly nabídky z šesti stran. Tři jsem vzala.

Teď jen čekám, až vesmír (nebo Bůh) pochopí, že potřebuji, aby můj den měl minimálně 34 hodin, abych všechny ty dary zvládala.

Kdo vymyslel pořekadlo "Darovanému koni na zuby nehleď" v životě evidentně nedostal žádný dar.

Čtyři poselství internetu

2011-10-11T00:08:00.001+02:00

Internet je vesmír sám o sobě. Takže když něco googlíte, dá vám přesně to, co potřebujete. Mně dnes sdělil čtyři významná poselství.

1) Nastav si životní cíle.

2) Vyber si z nich ta, která tě udělají šťastnými TEĎ.

3) Na ta, která tě nedělají šťastnými, se vy+er.

4) Vysvětli všem, že dokud se tak nestane, tak se smát na celé kolo prostě nebudeš.

Významná sdělení, že?
A to jsem googlila recept na brokolicovou polévku.

Pics via www.bluecentric.com

Vzrušení z GTD

2011-10-07T15:07:00.000+02:00

Včera jsem na @managerexpo absolvovala školení od Petra Máry a Lukáše Gregora o GTD, jednom z efektivních způsobů time managementu. Při dnešních doplňujících přednáškách o Pomodoru a ZTD (Zen To Done) se téměř všichni shodli na stejné věci.

Je vědecky dokázané, že pokud si uděláte papírový seznam úkolů a ty pak ručně odškrtáváte, vzbuzuje to v lidském mozku velmi příjemné pocity.
Pokud je ale odkliknete (jako splněné) v nějaké aplikaci (v telefonu či na PC), neděje se s mozkem vůbec nic. Přitom vlastně děláte tu samou činnost.

Pozoruhodné, že? Skoro mě to přesvědčilo, že si povedu GTDčko papírově, abych měla návaly těch příjemných pocitů při každém odškrtnutí. Ale na druhou stranu zase:

Je také vědecky dokázané, že když máte rýmu a kýchnete, tak každé kýchnutí vyvolá příjemné pocity rovnající se 1/8 orgasmu.

No a to vás přece taky nepřesvědčí chodit celý podzim bez bundy, abyste byli neustále nachlazení, ne?

Ukázkový český marketing

2011-10-05T22:19:00.001+02:00

Dnes to začalo u oběda. Požádala sem v hospodě na Letné o sirky. (Je totiž tajemstvím, že my kuřáci utratíme daleko víc za zapalovače než za samotné cigarety, poněvadž je neustále ztrácíme.) K obědu pro dva mi naúčtovali 2,- Kč za zapalovač.

Po obědě jsem vyrazila směr Bratislava. Před autobusem Student Agency na Florenci stál shrbený přednasraný řidič, který zastavil moje sebevědomé mrsknutí krosny do zavazadlového prostoru slovy: "To máme za deset korun, slečinko!" Student Agency na trase Praha - Budapešť totiž vybírá za uložení kufru do zavazadlového prostoru 10,- Kč.

V té letenské hospodě dávají k meníčku polévku zdarma. Já polévky moc nejím, takže toho nevyužívám. Ale platím jí v ceně menu. Ve Student Agency dávají zdarma horké nápoje a časopisy. Také je to v ceně jízdného. Toho taky nevyužívám, protože s sebou mám vždy vodu a knížku.

Kdy české firmy pochopí, že to, že něco dávají zdarma, je mi úplně jedno, protože v momentě, kdy nějakou jejich službu potřebuji a musím využít (ničím jiným si nezapálím a krosnu nikam jinam dát nemohu), mi to zpoplatní?

Připadám si jako muž, který vejde do bordelu, zaplatí si prostitutku a ona mu během styku řekne: "Šahání na prsa je za příplatek!"

Asi zpoplatním blog.
Čtení bude zdarma, ale za smích se bude platit.
V eurech, vážení.
Aby Panda byla taky IN.

Ne vše je takové, jak se to jeví

2011-10-02T14:13:00.002+02:00

Myslím si, že by si lidé neměli dávat předsevzetí pouze na Nový rok. Měli by si je dávat každý měsíc, týden, klidně den. Já si dávám nějaké ke každému ročnímu období. Ale má podzimní rozhodnutí jsou jiná.

Jsou všechna mezi nebem a zemí (jako podzim sám):

1) Posílit vnitřní intuici, rozvíjet jí a poslouchat.

2) Dělat pouze věci, které miluji.

3) Uvědomit si, že ne všechno je takové, jako to vypadá. Ne každý je takový, jak se chová.

4) Rozvíjet fantazii a kreativitu.

A to vše dělat vědomě, každý den, každou volnou chvíli a implementovat to do každé činnosti, kterou budu dělat.

A vždycky, když mi to nepůjde, podívám se na tenhle obrázek.

Takže krásný podzim.

x

Via http://designyoutrust.com/

Sveď mě za 14 tisíc

2011-09-28T13:32:00.000+02:00

Ať si feministky říkají, co chtějí; muži a ženy si prostě rovni nejsou. Prostě to není pravda. Některé věci my ženy fakt nemůžeme. Není jich moc, ale existují. A mně to nikdy nebylo líto. Dokud jsem nenašla web Seduction School a neviděla jejich kurzy svádění žen. No tam mě asi nevezmou, že! A i kdyby vzali, tak u účetní ty firemní náklady neobhájím. A co si nemůžu dát do nákladů, to neexistuje.

Tak jsem alespoň koukla na dvě ukázky jejich workshopu. Neměla jsem to dělat. Teď je mi ještě víc líto, že se jich nemohu účastnit.

Protože jsem díky těm krátkým ukázkám zjistila, že:

1. Nejčastější výmluva (mužů) je strach z oslovení.
Wow. Věděli jste to?
2. Strach z oslovení se nedá odnaučit.
To nedá no. Ale dá se o tom, že to vlastně nejde odnaučit, za pár 14 tisíc korun udělat workshop.
3. Strach máme proto, že nás holka odmítne.
Při téhle informaci jsem musela na chvíli přestat poslouchat, protože na mě bylo těch nových informací moc.
4. Nedotýkáte se. Je důležitý na holky šahat. Už od začátku si tu holku postupně připravujeme na to, že jí pak políbíme a jí to nebude připadat tolik divný, jelikož jsme už po celou tu dobu naší interakce s ní se jí dotýkali, šahali na ní, tudíž ona už se snáz podvolí.
To je doslovná citace. Bez prdele.
5. Pozorovací metoda - povšimneme si na dívce něčeho. Většinou ty holky mají na sobě vždycky něco zajímavýho, že jo, prstýnky, řetízky prostě, ňáký zajímavý oblečení...
Pochopila jsem, že smyslem pozorovací metody je si všimnout, že na tom mase, co chcete dnes ohnout, je nějaké oblečení a prstýnky. Right?

A tady je to LIVE.

Jo a kdybyste si to neuměli představit v praxi, tak tady je video s praktickou ukázkou. Zvláště se mi líbí ta šahací část, ta evidentně funguje velmi dobře.

Ale třeba když se nás přihlásí víc, tak dostaneme skupinovou slevu?
Přemejšlejte o tom.

x

@Michelle_LSKT

Proč neumíme uzavírat kapitoly

2011-09-26T13:50:00.000+02:00

Všichni kolem se rozchází. A jak se rozchází, tak oblbují své okolí, aby zacelili rány. Ty svoje. Většina už neřeší rány těch druhých.

A tak se navzájem zraňují a po večerech pláčou do polštáře. Jakto, že známe tři miliony způsobů, jak někoho okouzlit, dva miliony způsobů, jak někoho dostat do postele; ale ani jeden způsob, jak se správně s někým rozloučit? Jak mu/jí oznámit, že nejsou ti jediní, s kým chcete prožít život a že jsme jen na chvíli odbočili z hlavní?

Jakto, že známe patnáct způsobů, jak si zavázat tkaničky, ale ani jeden způsob, jak se při pohledu do očí někomu přiznat k tomu, že jsme se chovali jako naprostí idioti?

Proč na to ještě nikdo ten manuál neudělal?
A až ho někdo udělá - bude jednodušší než zavázat si na patnáct způsobů ty tkaničky?

FOTOBLOG: Simba a její září

2011-09-25T09:52:00.001+02:00

Simba se rozhodla, že začne žít zdravě. Papriky, které doposud kradla z mísy na ovoce potají, si nyní dává s čistým svědomím u hlavních zpráv.

Předseda našeho bytového družstva Simbě několikrát vynadal, že žere chleba naházenej pro kachny. Od té doby se Simba venku maskuje.

Simba mě vzala na romantické koupání k vodě. Buďte rádi, že tuto fotku nemůžete cítit.

Simba během září neustále přemejšlela.

Simba se se mnou učí na zkoušku z morfologie. Podobně strnulý výraz má pouze v momentě, kdy vcházíme do veterinární ordinace.

Simba se zamilovala. Jeho jméno je Falko, jeho revírem je Prokopák, jeho tempo je vražedné.

No, Simba si musí ten vztah samozřejmě ještě rozmyslet.

Hlavně nebrečet a neobtěžovat

2011-09-17T09:39:00.002+02:00

Myslíte si, že mladí lidé neumějí projevovat emoce? Mně si na to včera stěžoval kamarád. Že jsou všichni strašně cool a vůbec nedávají najevo city. Protože city samozřejmě nejsou cool.

V poslední době si na to stěžuje víc lidí.

Já myslím, že to není chyba žádné mladé generace. Ale té starší. Protože ti je vychovali v ty tvrďáky. Nevštípili jsme jim náhodou právě my větami typu "Nefňukej." "Zvládl to každej, zvládneš to taky." a "Nestěžuj si furt.", že city obtěžují?

Tak mě dnes ráno napadlo - jak si furt stěžujeme na tu mladou generaci - na co by si asi stěžovala ta mladá generace, že. Něco by řekli. Kdyby uměli sdílet ty emoce. Což nám všem krásně hraje do karet.

No a tak si dnes ráno vstanu, přemýšlím o včerejším rozhovoru a jestli jsou ti mladí opravdu ztracení, a u toho si dočítám čtvrteční Reflex. Popisek k jedné z fotek je "Foceno v odsvěceném kostele". Stop. Střih. Co? Odsvěcený kostel? Takže my dle nálady světíme a odsvěcujeme kostely a po té nejmladší generaci čekáme, že bude mít hodnoty nastavené trvale naprosto alright? Že bude upřímná a nonstop sama sebou? Oukej. Jen se ptám.

Kdo všechno čte Pandu

2011-09-15T14:47:00.004+02:00

Vážení, nechci se chlubit. Ale Pandu čtou už i v Číně. Jako fakt. Dokonce tam založili menší sektu.

via DesignYouTrust.com

Muž, který mne dokáže umlčet

2011-09-12T21:56:00.000+02:00

Poprvé jsem ho viděla ve Vídni. Chodila jsem galerií a držela si notýsek. A ten notýsek se stal jediným pevným záchytným bodem v celém vesmíru. Wekua mi na té výstavě tenkrát rozbil celý svět. Kromě toho notesu.

Andro Wekua, pohledný citový vrah z Zurichu.

Opravdu neumíme randit?

2011-09-09T11:11:00.009+02:00

Miluju film Hitch. Už jsem ho viděla asi stokrát. Vždycky mě rozesměje. Je to jeden z těch romantických mainstreamovek, které mi dávají naději, že muži a ženy mohou zvládat konverzaci i bez mezigalaktického překladače.

Hitch je Dating Couch. Ukazuje mužům, jak jejich vysněným ženám otevřít oči a přesvědčit je, že oni jsou ti praví. Tvrdí, že každý muž může dostat kteroukoliv ženu, na kterou si vzpomene.

Nejlepší na tom je, že Hitch není vůbec žádné sci-fi. V Americe je Dating Couching populární věc. Od roku 2003 existuje dokonce International Dating Coach Association, tzn. Mezinárodní asociace rande trenérů. Můžete si najít certifikovaného trenéra v místě bydliště, který s vámi bude chodit mezi lidi a radit, jak balit ženy nebo muže.

A začíná to přicházet i k nám. Nedávno se v Čechách spustil projekt RandeJeHra.cz (díky @cuketka za avízo). RJH jsou také rande trenéři, kteří vám prostě jen pomohou někoho sbalit.
Super projekt. Fakt. Fandím mu. Znám dost lidí, kteří budou za něco takového určitě rádi.

Ale stejně. To už ti sebevědomí Lovci mamutů a svůdné milé ženy opravdu vymřeli?

P.S.: Musím říct, že mi ta informace, že se ve flirtování & balení jde nechat i mezinárodně certifikovat, opravdu nastavila naprosto nový životní směr. Protože teď se mi bude už furt honit hlavou, jak asi vypadají ty zkoušky u té mezinárodní certifikace. No nedá se svítit, jdu jim napsat o sylabus kurzu.

Šikanovaní a ti druzí

2011-08-31T11:45:00.007+02:00

Kamarád se mi přiznal, že ho jako malého šikanovali. Ve třídě bylo asi pět kluků, kteří si na něm vybíjeli, že je hezčí a chytřejší. V momentě, kdy se provalilo, že taky dobře zpívá, byl úplně ztracen. Celá základní škola, od pondělí do pátku, deset měsíců, tři roky života (pak ho rodiče nechali přeložit na jinou školu). Téměř každý den stres.

Dnes je z něj vycházející rocková hvězda. Daří se mu báječně.

Po koncertě za ním přišel fanoušek, který chtěl podpis. Byl to jeden z kluků, kteří mu kdysi dávno dělali ze života peklo. Byl to velmi milý, sympatický a vtipný mladý muž. Zasmáli se spolu. Dali si pivo. A o minulosti se nebavili.
A ten kamarád nemohl uvěřit, že je to ten samý kluk, co ho tři roky okrádal, mlátil a vysmíval se mu.

Jsou všichni ti, co nám dělali ve škole zle, teď milí sympatičtí lidé?
A možná důležitější otázka: Chovali jsme se my ke všem dětem vždy tak, jak bychom měli?

Já ne.

Nikdy jsem nikomu neublížila. Ale zpětně si uvědomuji, že jsem proti žádnému psychickému násilí ani nevystoupila. Nezastala jsem se jich. Přišlo mi to vtipné a zábavné. Bavila jsem se s většinou třídy.

A díky mému příteli mi došlo, jak bych ráda ty lidi teď potkala a omluvila se jim. Klekla před nimi a upřímně řekla, jak mě mrzí, že jsem se jich nezastala. A že jsem se smála.

A pokud je nepotkám, nevadí.
Hřeje mne pocit, že dnes bych se jich zastala.

Tancující kulturista

2011-08-26T09:44:00.002+02:00

Včera jsem viděla svlečeného policistu, vojáka, Supermana, RoboCopa a tango tanečníka. Bohužel to byl vše jen jeden chlap. A vždycky ode mě byl tak dva metry.

Byla jsem na párty zakončenou půlnočním pánským striptýzem. Teď nejde o to, jestli ste někdy viděli pánský striptýz. Jde o to, jestli ste někdy viděli reakce publika kolem.

Jakmile se chlap svlékl, začaly na něj dámy pokřikovat, stůl za mnou ho urážel sprostými nadávkami, muži se povýšeně šklebili. Dámy na konci odmítly, aby je dle zvyku políbil na ruku.

Jakto, že jakmile se člověk svlékne a ukáže, že se je "a bit more open-mided than usual", a nestydí se za své tělo, ztratí ostatní lidi úctu a respekt? Jaktože vidět se v naší přirozené podobě, bez kravat a obleků, přináší ostatním pocit povýšenosti? Proč cokoliv spojené se sexem a sexualitou považujeme za laciné, podřadné a nízké?

P.S.: Jako malá jsem si myslela, že nejhorší zážitek na světě je, pokud si vás vybere klaun z davu v cirkuse a zakomponuje vás do své show. Teď už vím, že to tak není. Nejhorší zážitek na světě musí být, pokud si vás v davu vybere tancující kulturista a zakomponuje vás do své show.

Být šťastně zaneprázdněn se člověk musí naučit

2011-08-17T21:34:00.001+02:00

Před několika lety bych řekla, že "nevím, kam dřív skočit". To proto, že toho mám poslední dobou opravdu dost. Včera večer jsem si ale v posteli uvědomila, že se mi ten bláznivý shon stal každodenním chlebem. Já jsem totiž v tom blázinci s nekonečným TO-DO listem dokonale šťastná.

A to se musí člověk naučit! (Ano, já si myslím, že štěstí se člověk musí naučit.) Já mám tři hlavní zásady, které mi k tomu skvěle pomáhají.

Odměňovat se, odměňovat se, odměňovat se.
Neustále, za vše, co se povede. Naučte se vnímat všechno příjemné tak silně, jako vnímáte stres. Posezení s přáteli, procházka se psem, oblíbená píseň v rádiu, duha, čtení novin u ranního čaje. To vše se naučte vnímat jako vyvážení stresových a hektických situací. Prožijte je stejně naplno. Být o něco lepší než ti druzí bude vždy vyžadovat překračování hranic. Jde to daleko lépe, pokud se za to "budete cítit" odměněni.

Kolik máte času, si určujete vy sami.
Můj táta mi jednou řekl, že Mozart, Goethe a Einstein měli taky k dispozici jen 24 hodin denně. (Ignorujme teď fakt, že Mozart zemřel v dost nízkém věku na vyčerpání organismu.) To, kolik máte času, není vůbec závislé na tom, co nakonec doopravdy děláte. Je to jen o time-managementu a chuti.

Nastavte si vlastní hranice.
Každý je máme jinde. Ne všichni musíme osm hodin denně spát a pětkrát denně jíst. Každý máme jiná červeně blikající světla, signalizující, že máme zpomalit. Moje hranice jsou třeba spojené s lakem na nehty.
Rozlišuji dny, kdy
1) mám čas se někde po cestě stavit v obchodě si vybrat nový lak
2) nemám čas si nehty ani nalakovat těmi laky, které už doma mám
3) nemám čas si ani všimnout, že nehty potřebuji nalakovat.

A tak vím, že když mne někdo upozorní, že bych si mohla odlakovat oprýskané nehty, mám brzdit. To je moje hranice. Do té doby zvládám pět hodin denně a být zbylých devatenáct v jednom kole. A asi i proto mám čas psát blog.

I když ho poslední dobou píši téměř vždy s naprosto tragicky oprejskanými nehty.

@Michelle_LSKT

(P.S.: Podle čeho posuzují svoji zaneprázdněnost muži, netuším.)

Po lásce se tloustne

2011-08-09T19:32:00.002+02:00

Když jsme byli v druhé třídě, psali a ryli jsme po školních lavicích srdce proťaté šípem. A dovnitř jsme samozřejmě dopisovali různé kombinace písmen, jako M + L = VLN. (Michal a Lenka rovná se velká láska nebeská.)

Ve třetí třídě přitvrdilo. Přidala se další čtyři písmenka. M + L = VLN PPNP. (Michal a Lenka rovná se velká láska nebeská, postel pod nima praská.)

Nikdo jsme moc nechápal, co to vlastně znamená. Ale všichni se tvářili roztomile pohoršení, že to někdo říká zrovna o nich! Mně to jako jedné z mála bylo v té třetí třídě naprosto jasné. Prostě jakmile se zamilujete, začnete děsně tloustnout. Protože pak pod vámi praská ta postel. Že. Jak jinak přece.

A teď se vás ptám, vážení. Kdyby mi to tenkrát někdo vysvětlit, co by se asi změnilo?

Měla bych šťastnější dětství?
Byla bych víckrát zamilovaná?
Doprovázelo by mě víc mužů z družiny?

A důležitější otázka:

Byla bych dnes hubenější?

Nejpřitažlivější žena

2011-08-05T09:17:00.004+02:00

Měla jsem na škole spolužačku. Byla pěkná, chytrá a v jádru hodný člověk. Ale šikanovala polovinu školy. Bylo naprosto jasné, že pokud vás Zlata nebude mít ráda, tak si o přestávce ani neškrtnete. Pravděpodobně se budete krčit v koutě se svačinou a přát si, aby si dnes nevybrala vás.

Kluci po ní šíleli. Na škole byly mnohem krásnější holky, ale je přitahovala ta síla, která vyzařovala ze Zlaty. Líbilo se jim, že do zapůjčených učebnic píše propiskou, odmlouvá učitelům, nevypíná si při hodinách zvuk u mobilu a zásadně se nepřezouvá.

Včera jsem potkala starého spolužáka. A on vzpomínal na Zlatu. Jak jinak. "No chlap, co jí dostane, musí bejt fakt šťastnej. Tak sexy ženská, ty jo, to byla kost," slintal přede mnou. Ale nebyl schopný popsat, jaké měla vlasy, barvu očí, ani detaily postavy. Zlata nebyla sexy a vizáží by zapadla do naprosto nudného průměru. Oplácaná, malá, dlouhovlasá brunetka. Ale chlapi si jí pamatují jako sexy dračici. A pamatují si pouze tuto informaci.

Kašlete na make-up, kadeřníka a hadry.
Nejpřitažlivější věc na ženě je totiž opravdu její sebevědomí.

Krom toho, vemte si, kolik ušetříte peněz.

(Toto slavnostně radím poblouzněná z hladu před výplatou, utěšujíc se tím, že mužům opravdu více do očí lahodí sebevědomá žena, než nové oblečení a perfektní sestřih. Ano, období před výplatou je vždy jedno velké nalhávání si, že ty materiální věci jsou pro povrchní idioty. Že to zvládáte. A že to samozřejmě začnete radši zvládat až ten následující měsíc.)

A jak dobře to děláte pusou, drahá?

2011-07-28T22:18:00.002+02:00

Vraťte se zpět na zem. Toto není příspěvek o orálním sexu. Je o umění. O orálním umění. Říkám, vraťte se na zem. Potřetí to říkat nebudu.

Při pozorování videa níže mne jen mrzí, že už nejsem Avon Lady. Té slečně dodávat rtěnku, tak už nemusíte nadosmrti pracovat.

Miluji originální umělce. Představuji si, co má asi Natalie Irish v životopise - mouth artist? Ať už se při pozorování její tvorby nevyhnete jistým asociacím, musíte uznat, že mladá umělkyně, malující pomocí polibků, je originální.

Přemýšlím, jakými jinými částmi se dá ještě malovat.

Věřím, že muže něco napadne.

@Michelle_LSKT

(via bluecentric.com)

Pojďte si chvíli skládat

2011-07-28T08:58:00.002+02:00

Klikněte na kostky a poskládejte dohromady nejkrásnější píseň ever. Pozor, je to návykové :)

(Source: yourformerghost, via mandaflewaway)

Vědět tak víc o závorkách

2011-07-26T12:59:00.001+02:00

Mám obě její alba v iPodu. Melodie z Back to Black mne provázely na nejedné cestě. A když jsem ráno otevřela noviny a dozvěděla se, že zemřela, bylo mi zvláštně úzko. Dvacet sedm let. Stejně jako Janis Joplin, Kurt Cobain nebo Jim Morrison.

Stejně úzko mi je, když vidím v depresi své přátele. Vždycky mě vyděsí, že ty novinové titulky jsou jen dalším krokem.

Funda na jedné přednášce říkal, že umělci mají jiný život. Že si máme být vědomi toho, že jsme citlivější, pozornější, zranitelnější. A proto dokážeme tvořit, proto si dokážeme všímat věcí, které ostatní lidé nevidí. A předávat jim je.
Funda tenkrát taky říkal, že pokud se naučíme žít pod tíhou existenciálních otázek, které nás umělce souží, budeme schopni v tomto světě přežít.
Prohlásil, že se máme naučit své deprese zazávorkovat. Dát jednotlivé otázky a problémy do závorky, za nějaký čas je opět vytáhnout a pokusit se je vyřešit.
"Dejte to do závorky. Jak to do ní dát, na to už si musíte přijít každý sám," řekl.

Vidím kolem sebe tolik lidí, kteří neumí závorkovat. Já to taky ještě nemím. Nevím, jestli je to povahou, vzděláním, citlivostí, pohlavím... Každopádně jestli je to věkem, tak v sedmadvaceti to lidé evidentně ještě neumí.

Jak se loučit s krásnými ženami

2011-07-20T17:39:00.005+02:00

Bára odjíždí. Ano, já vím, není to konec světa. Ale stejně. Odjíždí na pár měsíců někam do prdele (chápejte, Manchestru) a prostě už nebude k mání kdykoliv se nám zachce.

Jelikož žijeme mottem, že všechny strasti se dají zahnat jídlem, udělaly jsme si společně goodbye dinner. Vzhledem k politické a ekonomické budoucnosti této země je mi jasné, že se v situaci, kdy se budete loučit se svými přáteli či rodinnými příslušníky ocitnete brzy také, dávám do placu návod, co dělat a čeho se vyvarovat při loučení s krásnou ženou.

Nakupte společně všechny ingredience. Práci na jídle rozdělte spravedlivým dílem.

Než začnete vše dokumentovat, naučte se zacházet s ISO.

Ano. Tak.

Nechte vaši slečnu ochutnat vše, co chce. Před feferonkami ji zásadně nevarujte.

Je totiž vtipné pozorovat ji poté.

Vařte vše společně se sklenkou dobrého pití.

Snažte se, ať jídlo nejen dobře chutná, ale ať také dobře vypadá. Nemělo by vypadat, že už ho někdo jedl.

Má-li ona chuť na pálivé jídlo a vy pálivá jídla nesnášíte, obětujte se.

Mějte po ruce více variant.

Buďte přiměřeně oblečeni k situaci.

Najděte všechna koření předtím, než začnete vařit. Hledáte-li půl hodiny bazalku v kuchyni o 1m2, může to působit dojmem, že za normálních okolností nevaříte.

Hlavně! Svíčky!

Hlavně! Čokoládu!

Hodně čokolády.

Campari s džusem zachrání cokoliv.

Ne-kuř-te.

Snažte se vést milé filozofické rozhovory a tvářit se občas tragicky vážně.

Dejte jí dárek, který ji bude ochraňovat na cestách.

A popřejte jí hodně štěstí.

Baruško. Hodně štěstí.

Tajné zprávy o štěstí

2011-07-19T11:04:00.000+02:00

All pics via Keri Smith

Proč ne/chodit s Čechem

2011-07-12T17:45:00.009+02:00

Elizabeth Haas napsala před nějakým časem text s názvem 10 důvodu proč dát šanci českému muži. A já jí v tom nemohu nechat. Elizabeth! Nevíš, do čeho jdeš! Radši ti některé body z tvého články dovysvětlím.

Ty tvrdíš, že:
Čeští muži nehrajou se ženami žádné hry.
Tak to je ovšem pravda. Nemají na to čas. Hrají ty počítačové.

Čeští muži o vás po náhodném sexu nebudou mít pokroucené mínění.
Naopak. Budou běhat nazí po pokoji a křičet radostí. Takový zážitek jako sex (a ani nemusí být náhodný) se jim totiž jen tak nepřihodí.

Čeští muži nenosí kšiltovky.
Neladilo by jim to k ponožkám v sandálech.

Čeští muži jsou šetrní - a to je dobrá věc.
Perou ob tři měsíce a deodorant jim většinou vystačí na celý život.

Čeští muži vás zahrnou krásnými přirovnáními a roztomilými jmény.
To proto, že si většinou nepamatují vaše reálné jméno.

Čeští muži jsou podle výzkumu jedni z nejobdařenější v Evropě.
Tak to, že se občas chovají jako ti největší +++++ víme už dávno, že?

Jinak vás, čeští muži, mám moc ráda :)

@Michelle_LSKT

FOTOBLOG: Co mě baví ve Varech

2011-07-05T16:00:00.001+02:00

Vary jsou zábavné, únavné, inspirativní, povrchní i spirituální. Jsou krásné. Jako každý rok. Denně jsem promoklá, zmrzlá a unavená a - mám z toho radost. Festival je téměř v polovině. Co mě tu baví?

Zatím nejlepší dokument The British Guide to Showing Off. Více než dokument mě bavily outfity režiséra a hlavního protagonisty. Byli úžasní! ;-)

Je to výzva. Stojíte frontu v Puppu a potřebujete si sehnat kávu. Přemluvíte toho před vámi, ať vám pohlídá místo. Koupit si tam kafe umí každej. Ale vysomrovat v zákulisí to-go verzi zdarma a ještě k tomu mít lžičku Pupp, je machrovina.

Ještě jsem se nerozhodla, jestli miluji více Jameson Bar....

Nebo kapitána Morgana. (Rozveselování Aničky Morganem se povedlo.)

Ńení nic zábavnějšího než si hrát na turisty. Jamile začnete ve Varech česky, hned všichni poznají, že nejste zdejší.

Káva na Fku, cca 50 korun. Vlastnoručně přinesená kola, cca 30 korun. Mallborka lightky, cca 90 korun. Pocit, že jste rebel - k nezaplacení.

FOTOBLOG: Jaký byl červen

2011-06-30T23:06:00.001+02:00

Červen byl měsíc rozporů, tajných znamení a ležení v trávě. Byl skvělý. Vysvětlím proč.

Stále běhám. Fakt mě to začalo bavit. Největší radost z toho má Simba, protože než já někam doběhnu, tak ona stačí vymést všechna ta místa, která jí za chůze (když vidím a zvládám křičet), zakážu.

Bylo takové vedro, že jsem se chtěla koupat ve Vltavě, ale nakonec mne to přešlo. Zjistila jsem, že je to trochu humus.

Simba na sobotní brigádě - čištění Vltavy.

Simba po celodenní náročné práci. Ano. Plave ve Vltavě. Humus uklizen (snězen).

Jinak byl červen měsícem rozporů. Tak smím nebo nesmím?

Běhat nebo se přejídat jahodovou pizzou?

Vzít psovi vaše brýle, když víte, že jemu to v nich sluší víc?

Chodit ve vašich oblíbených botách i pod pohrůžkou, že se s vámi partner rozejde?

Jedno horší dilema než druhé. Červen byl taky famózním měsícem pikniků.

Angličani by na tohle měli krásné dvojsmyslné sloveso.

Byl to měsíc bosého chození v trávě.

Úspěšně vyřešených hádek.

A nečekaných vzkazů polepených po bytě.

Jaký byl vás červen?

@Michelle_LSKT

7 sociálních sítí, které vás udělají šťastnějšími

2011-06-29T15:58:00.003+02:00

Stále jste názoru, že sociální sítě jsou jen pro teenagery a asociály (do nichž všichni dnešní teenageři dorostou)? Neházejte všechny weby do jednoho pytle. Některé byly navrženy tak, aby pomáhaly vám a ne vy jim. Spousty lidí už totiž vymyslely takové sítě, na kterých čas marnit nemusíte. Naopak, můžete s nimi podporovat své štěstí.

Protože šťastnější budete, pokud:

1) Budete víc číst
Na GoodReads můžete se svými přáteli diskutovat o knihách - co jste četli vy, co oni, navzájem si ty nejzajímavější doporučovat a mít přehled o tom, co jste kdy přelouskali. Čtenářský deník, který jste si museli vést na střední, je s několika přáteli a přirozeným zájmem o čtení daleko zábavnější.To vás motivuje nejen více číst, ale také vám dává zajímavé tipy a poznatky z knih ostatních.

2) Si zapamatujete svá přání
Kolik z nás už zažilo ten pocit, že se najednou ve spěchu všedních dnů zastavíte a zjistíte, že jste se vlastně tenhle rok chtěli naučit jezdit na koni, mluvit lépe anglicky a adoptovat v pražské ZOO veverku? Na serveru 43 Things si můžete svá přání zapsat a postupně si je odškrtávat. Poznamenejte si všechny své dětské a současné sny; porovnejte, kolik lidí na světě má stejná přání a pusťte se vesele do plnění.

3) Se budete pravidelně hýbat
Nemáte-li přátele, kteří také sportují je těžké s tím vůbec začít. Motivaci na ulici nenajdeš, jak říkává má známá. DailyMile sebere vaše přátelé z Facebook a Twitteru a spojí vás všechny za jedním účelem - motivovat se ke sportu a sdílet poznatky & tipy. DailyMile vám spočítá, kolik jste uběhli, nakreslí grafy, jak se zlepšujete a dá vám možnost ohnodnotit výkony ostatních. Kromě běhu zde můžete také zanášet cvičení z fitka, chůzi, jízdu na kole, jógu a mnoho dalších cvičení.

4) Si vzpomenete, co pro vás dělají ostatní
Víte, že je vědecky dokázáno, že lidé jsou šťastnější, pokud děkují? Vědci zkoumali, jak skupinu lidí ovlivňovalo psaní děkovných dopisů. Věřte tomu nebo ne, skupina, která pravidelně psala děkovné dopisy, byla o mnoho šťastnější než skupina, která vděčnost nemusela projevovat. Zamysleli jste se někdy nad tím, komu byste měli za něco poděkovat a komu za něco vděčíte? GratitudeLog vám s tím může pomoci. Buďte si vědomi toho, že svět také dělá věci pro vás a že máte kolem sebe úžasné lidi.

5) Se budete vídat s přáteli
Káva či víno s přáteli vám vydá za deset online chatů. Snídani, brunch, oběd či večeře ve městě v dobré restauraci vydá za sto emailů. S FourSquare můžete mít přehled o nejbližších restauracích, kavárnách a hospodách, přečíst si recenze od ostatních uživatelů, vyslechnout tipy & rady ( často také hesla k Wi-Fi:)). Budete mít jasný přehled, kde se nejčastěji pohybujete a kde se pohybují vaši přátelé.

6) Poznáte nové lidi, zvyky a kultury
Průměrně tak jednou do měsíce mám domácnost vzhůru nohama - ubytovávám cizince. Přes CouchSurfing můžete nabídnout ubytování mladým lidem, kteří chtějí procestovat svět. Tím, že se navzájem znáte jen přes internet, se mezi vámi tvoří zvláštní pouto důvěry - oni věří vám, že je v noci nezabijete, vy věříte jim, že vás nevykradou. Dozvíte se spousty zajímavých věcí z jejich kultury, rozšiřujete si obzory, zlepšujete si jazyk a máte po několik dnů nastavené zrcadlo (kulturním šokům se vyhnout nelze ani na jedné straně).

7) Si budete všímat malých krás kolem
Přes barákem vám roste levandule, opravili ceduli na autobusové zastávce nebo zkoušíte nový (lepší) druh jablek? To je vše důvod k radosti. Skvělým nástrojem, jak si zapamatovat tyhle "malé milé" okamžiky je 365project. Díky tomuto serveru můžete každý den vyfotit a nahrát jednu fotografii. Vytváříte si tam jakýsi minifotodeník, nad kterým se můžete pousmát kdykoliv jím budete brouzdat.

Co už jste vyzkoušeli?
Já je mám vyzkoušeny téměř všechny. A moji reální přátelé vám potvrdí, že se směju stále.

@Michelle_LSKT

Pro mé drahé nové #singles

2011-06-27T22:13:00.000+02:00

Potom, co jsem díky minulému příspěvku namočila mnoho mých skvělých přátel do Twitteru (a dostala tolik úžasných komplimentů! Díky!), jsem také musela vyslechnout mnoho stížností. "No, tak na to si budu muset zvyknout!" "Vůbec nevím, co mám dělat!"a již typické "No není to tak jednoduché!"No ano. Není.

Ale na kolik věcí jste si museli v životě zvykat? Mně začaly olivy chutnat až na střední. Víno snad až na vysoké. Cigarety až před čtyřmi lety. Kafe až poslední dva roky, do piva jsem dokonce ještě nedorostla. Všechno je prvních pár dní, hodin či měsíců vopruz. Vždyť ani ten první sex vás neohromí, tak čemu potom už věřit?!

A představte si bez toho všeho teď žít!

Teď prostě jen nemáte s kým, nevíte jak, nechápete proč. No ano, podobnosti s prvním sexem nejsou náhodné!
A přiznejte, že na ten jste si taky zvykli.

Takže vydržte! :)

@Michelle_LSKT

Proč miluju Twitter

2011-06-20T23:25:00.003+02:00

Na koncertu Bryana Adamse mi došlo, jak málo lidí používá Twitter. Před vystoupením (i po něm) se na obrovské plátno promítaly tweety napsané pro @bryanadams. Z 12 tisíc lidí nás tweetovalo asi šest. Dva moji přátelé se snažili si Twitter narychlo zprovoznit, ale nerozuměli mu.

A já to všechno chápu. Začala jsem Twitter milovat až po cca dvou měsících užívání. První dny, kdy nevíte, koho sledovat, jak a proč, se zdá Twitter být tou nejnehostinnější a nejnudnější věcí na světě. Ale to rychle přejde. Kdybyste mi teď dali vybrat, jakou jednu sociální síť si nechat, vybrala bych si Twitter. Proč?

1) Učí vás pilovat jazyk
Na Twitteru máte možnost sdělit svojí myšlenku pouze ve 140 znacích. Musíte svá slova mířit a měřit velmi přesně. Vystihnout myšlenku v omezeném množství znaků je fuška, obzvlášť chcete-li být vtipní. Trénujete si tak vyjadřovací schopnosti a umění fabulovat.

2) Sledujete ty, kteří vás zajímají
Mám na Twitteru jen hrstku přátel, které znám. Většinu lidí sleduji proto, že jsou vtipní, inteligentní a jejich tweety jsou přínosné, kulturně či pracovně. Jejich čtení mi přináší daleko víc, než čtení statusů a příspěvků mých blízkých přátel z Facebooku, kteří píší, co mají dnes k obědu či komentují smutnými smajlíky jejich momentálně psychické rozpoložení.

3) Není tu WiMaZleNá MlaaaDeŽ
Žádné našpulené rtíky, žádné skupiny "Ráda si ráno čistím zuby", pošťuchování, hodnocení fotek atd. Tím, že Twitter není tak jednoduchý na používání jako Facebook, se na něm tihle lidé nezdržují. Nemají si zde s čím hrát. A nejsou dost tvůrčí na to, aby si ty podpůrné pilíře vytvořili sami.

4) Twitter, CNN, BBC a až pak česká média
Spousty věcí se dozvíte z Twitteru jako první. Jsou to nejrychlejší noviny na světě. O zemětřesení v Japonsku jsem věděla hodinu před tím, než zprávu uveřejnila česká média, jen díky tomu, že se zpráva lavinovitě šířila na Twitteru.

5) Můžete sledovat témata
Díky #hashtagům můžete sledovat konverzace na určité téma skrz celý Twitter. Zajímá vás #britneyspears #films #biofood #helenka #running #thebigbangtheory #kvfilmfestival #fukusima #bieber? Najdete miliony názorů na jedno téma.

6) Inspiruje vás
Díky všemu výše popsanému v něm najdete mraky inspirace. Dozvíte se, co lidé o některých tématech povídají, kdy, kde, jak a proč. Většinu novinek a zajímavostí se dozvím z Twitteru. Uživatelé vám dají zajímavé tipy prakticky na cokoliv. Nové aplikace, zajímavé webovky, projekty, pracovní příležitosti, články atd.

7) Šetří čas
Tweety jsou krátké, výstižné, aktuální a neobsahují nic zbytečného. Twitter vás nezahlcuje aplikacemi, skupinami, dotazníky, hrami atd. Budete sledovat jen to, pro co se rozhodnete. Mně slouží ráno místo novin. Vím, že pokud se noc předtím něco stalo, najdu to ráno u kafe na Twitteru. A pokud chci něco sdělit světu já, zabere mi to deset sekund naťukání na mobilu.

Napadá mě přirovnání k mému příteli, který řekl, že zůstává ve vztahu s jeho současnou přítelkyní pouze proto, že si neumí představit to prázdno mimo vztah. Co by dělal, s kým by si povídal? A v neposlední řadě - už si zvykl na to pohodlí, nechce už objevovat někoho jiného. Facebook je trvalý vztah. Je pohodlný, vše máte před nosem, lehce, jednoduše, víte, co kde najdete a kdo a jak na to bude reagovat.

Twitter je jako žít single ve velkoměstě. Musíte se prostě snažit víc. Sice vás na začátku děsí ta prázdnota a opuštěnost, ale nakonec najdete po cestě daleko víc zkušeností, poznatků a vědomostí, než v jednom vztahu na celý život. I bez těch podpůrných pilířů.

Takže se na vás těším, moji drazí odvážní #singles.

@Michelle_LSKT

Hlavně negooglit

2011-06-15T23:15:00.002+02:00

Mám nové pravidlo.

Pokud tě něco baví, dělej to. Pokud to chceš dělat dále, negoogluj, jak to dělat správně.

Aneb Co říká Google o běhu.

1. Běžci dosahují nejlepších výkonů sedm let po tom, co začali s tréninkem.
Chci vidět člověka, který tuto větu napsal do článku "Jak začít s během". Po tomhle bude přece pokračovat v běhání jenom naprostý vůl.

2. Při volných bězích byste měli být schopni bez problémů konverzovat s běžeckým partnerem. Pokud ne, běžíte příliš rychle.
Že nezvládám za běhu mluvit, mne neznervozňuje. Že nezvládám mluvit ještě dva dny potom, se začíná jevit jako problém.

3. Spěte každou noc minutu navíc za každých 1,5 kilometru které v týdnu naběháte.
Přes tohle vlak nejede. To snad chápete. Pro jistotu dělám i do zásoby.

4. Vyhazujte boty, pokud v nich máte naběháno 650–800 km.
Škoda, že až já uběhnu 800km, tak lidstvo už nebude používat boty.

5. Snažte se minimalizovat čas, po který se vaše noha dotýká země.
Tohle mi asi někdo budete muset dovysvětlit.

6. Běháte-li v konverzačním tempu kolem 30 minut, provozujete jogging, ne závodní běh.
Toto byl vrchol. Já běhám, nejogguji. Snad přece vím, co dělám!

Už ten Google nikdy neotevřu.

Lék na depresi ze stávky

2011-06-12T17:18:00.000+02:00

Poté, co jsem vyzkoušela heslo "Dělání smutek zahání", vás ujišťuji, že je to mýtus. Zato "Zpívání smutek zahání" je geniální rada. Představu, že v pondělí či ve čtvrtek pojedu do práce na koni, zaháním několika pohádkovými šlágry.

Kdo nezná, nechť se stydí, povinně si písně dostuduje a až teprve poté mi nabízí odvoz na Letnou (kde pracuji).

1. Petr Štěpánek a jeho píseň pro Zlatovlásku

2. Václav Neckář malující milující

3. Třískův kolovrátek

4. Píseň pro Petříčka

5. Matuškovo Do věží!

6. Helenky stará zahrada

7. Píseň Leontýnky

P.S.:

Ukázky s Helenkou jsou tu záměrně dvě, aby mne nežalovala.

S Italem na podlaze. Smíchy.

2011-06-08T20:54:00.001+02:00

O víkendu jsem poprvé vařila z knížky S Italem v kuchyni. Polovinu vaření jsem ležela na podlaze a smála se. Fakt jsem některým receptům nerozuměla. Nakonec jsem si recept upravila dle svého, protože jsem prostě nevěděla, jak se má něco "rozkošnicky válet" či jak "popustit temperament".
Pochopíte. Brzy.

Můj recept, zkrácen:

"...teplem dlaní a silou paží utužíme vzájemné vztahy budoucího těsta..."
"...těsto zapomeneme kdesi v hlubinách lednice...po této přestávce na noviny a kávu vylovíme těsto z chladu a šera..."
"Po zásahu válečkem.... podle momentální inspirace nakrájíme.... popustíme temperament"
"Těstoviny necháme vyplavat v moři slané bublající vody."
"V samotném finále zasněžíme pánev nakrájenou gorgonzolou."
"Těstoviny vhodíme do omáčky, ať se v ní rozkošnicky poválí."

Jsem sama, kdo si myslí, že to byl původně scénář k pornofilmu, ale na poslední chvíli to stihli předělat na recept k FETTUCCINE AL PANE NERO CON SPECK E GORGONZOLA, S Italem v kuchyni II, str. 22?

To je strašné. Ti Italové píšou i kuchařky jako half-porno.
Kdyby k tomu nám nezkušeným dali dozadu alespoň překladač.

Fotoblog: Co mě baví v červnu

2011-06-05T17:19:00.000+02:00

Co mě baví v červnu? Procházky obilným polem. Buď brzy ráno nebo pozdě večer. To obilné pole mezi Prokopákem a Řeporyjemi je prostě bezkonkurenční, prorostlé máky a neidentifikovatelnou fialovou květinou.

Vlčí máky + obilí + těžební důl v pozadí, romantika na třetí

Simba a její svatozář

Důkaz, že předešlá fotka nebyla fotomontáž.

Políbení za odměnu.Utekla chytit koroptev a vrátila se.

Chtěla bych mít doma kytici lučního kvítí.

Až vyrostu, budu pěstovat tady ty klasy. Kdybyste někdo věděl, co to přesně je, napište mi na Twitter, prosím :) Já tomu prostě říkám obilí.

Simba obilí prý pěstovat nechce. Víc jí nadchly ty koroptve.

A jako poslední foto něco uměleckého. Zátiší s mákem.

Panebože, já dospívám

2011-06-05T16:41:00.003+02:00

Začínám pravidelně běhat. Jelikož moji přátelé umělci přestávají na tomto řádku číst dále, děkuji vám za pozornost a budu se na vás těšit v dalším příspěvku.

Uběhla jsem svých prvních pět kilometrů. Bylo to strašné.
Ale nic není nemožné. Vtip je v tom, najít si i v té nejhorší aktivitě něco, co vás baví. Ano, přiznávám, nenajít sociální síť pro běžce (je jich plno, já jsem například na DailyMile.com), neměla bych motivaci. Mě jde prostě přes sociální média motivovat naprosto pro cokoliv.

Vidím v běhání pouze pět problémů:

1) Na profilu Dailymile.com dostanete na výběr, jaký druh sportmana jste. Ale nabízí se pouze "běžec", "cyklista", "atlet" a "chodec". Na můj email, poslaný na adresu adminů, že žádám o přidělení statusu "kavárenský povaleč", zatím nikdo nereagoval.

2) Vytáhla jsem své staronové nike legíny na cvičení. Opravdu mi ještě nedošlo, proč se dělají sportovní věci, ve kterých evidentně jdete cvičit, černé+elastické+upnuté. Protože já když si je obléknu, tak se pochválím, jak jsem štíhlá, a jdu si sednout zpátky k počítači.

3) Ostatní běžci mají tendenci mě po cestě zachraňovat a nabízet mi pomoc. Asi po těch pěti kilometrech opravdu nevypadám dobře. Jak vypadají oni, to nevím, páč já při třetím km přestávám rozeznávat lidi od stromů.

4) Jako známý kavárenský povaleč, silný kuřák a pisatel depresivních novelek, nemohu moje nadšení z běhání sdílet s kýmkoliv. Moji umělečtí přátelé přijímají tyto informace skepticky, zapřísahávají mne, ať to hlavně už nikde jinde neříkám a hlavně! ať neříkám, že se mi to běhání líbí. Protože to je naprostá umělecká sebevražda. (Ano. Proto o tom píši na blog.)

5) Musím přestat kouřit. Jít si zaběhat v den, kdy kouřím, a v den, kdy nekouřím, je opravdu rozdíl. Vím, že to zní zdravě, ale je to opravdu děsivé. Přestat kouřit a začít pravidelně běhat. Panebože. Vždyť já dospívám.

Vrchol sdílení?

2011-06-02T17:46:00.000+02:00

Zamýšleli jste se někdy nad tím, co pro vás znamená intimita? A jaké má hranice? Mně ta otázka cvrnkla do nosu minulý měsíc. Ach, ano, opět v tom byl muž. Odmítl se mnou sdílet koupelnu, bez vysvětlení, pouze s větou, že to je příliš intimní prostor.

Rozebírali jsme to s přáteli několik dní. Ptala jsem se, kudy jsem chodila, zaznamenávala si vše do zápisníku. Jak malý pionýr. Ale stejně mi to nepomohlo. Protože všichni mi říkali něco jiného.
Z padesáti lidí se dostavil zajímavý postřeh (dotazník Surveymonkey.com).

A co je nejčastěji vrcholem jejich intimity?

Když ukážu svému partnerovi své já a začnu se před ním chovat jako bych byla jen sama se sebou (přestanu se před ním přetvařovat a dělat, že jsem někdo jiný). Myslím, že to trvá roky...

------------------------------------------------------------------------------------------

Sdílení veškerého života, myšlenek ... (koupelnu nevyjímaje :))

------------------------------------------------------------------------------------------

Noc v objetí s něžnostmi, povídání si a klidně i bez sexu

------------------------------------------------------------------------------------------

Nepředstíraní (ne-špinavosti, ne-bezradnosti).

------------------------------------------------------------------------------------------

Když před sebou začnou dotyční prdět, a co víc, spolu se tomu smějou.

------------------------------------------------------------------------------------------

Rozcuchané ulepené ráno v kocovině po víceméně probdělé noci.. když mi i v této chvíli partner voní, je to on! :-)

------------------------------------------------------------------------------------------

Starání se o sebe v nemoci a sdílení špatných nálad, neštěstí a psychických problémů...

------------------------------------------------------------------------------------------

Účast při porodu

------------------------------------------------------------------------------------------

Ochutnání mléka z prsu mé ženy, když kojí

------------------------------------------------------------------------------------------

Praní špinavého prádla

------------------------------------------------------------------------------------------

Když hraju před někým solitare:)

------------------------------------------------------------------------------------------

Asi absolutní odstanění soukromí. Když se přestanu stydět za běžné úkony jako třeba, když jdu na záchod.

------------------------------------------------------------------------------------------

Starání se o sebe při nemoci.

------------------------------------------------------------------------------------------

Uprdnutí se bez maskovani pred druhym. :-))) a sex samozrejme. Kazde zvlast ovsem... :-)))

------------------------------------------------------------------------------------------

Ponechat si vzájemně ticho a prostor.

------------------------------------------------------------------------------------------

Vzájemné zkoušení erotických fantazií.

------------------------------------------------------------------------------------------

Můj vrchol intimity beru společnou toaletu, která je součástí koupelny a kde trávíme i společný čas :-) doufám, že to není úchylka. Partner tam tráví dost času, takže toaleta je v obležení knih a hned vedle je vana, kde já mam sklenku s vínem a takto trávíme večery :-) četbou na wc :-)

------------------------------------------------------------------------------------------

Společná toaleta a koupelna, já zrovna používám WC.

------------------------------------------------------------------------------------------

Když vylezu ze sprchy a nahá se oblékám u skříně. Takže asi nahota.

------------------------------------------------------------------------------------------

Zajímavé, že?

Sex byl ve výzkumu pouze čtyřikrát. Na jednu stranu mě to těší, protože jsme mu přestali přisuzovat tu posvátnou důležitost. A na druhou stranu mě to děsí, právě proto, že jsme mu přestali přisuzovat tu posvátnou důležitost.

Proč miluju baleríny

2011-06-01T09:42:00.000+02:00

Celé léto drandit v balerínách. To znamená, že se léto vyvedlo. A mužům se to nelíbí a ptají se: "A proč nenosíte podpatky, tohle přece vůbec není sexy!" A mně je to srdečně jedno, protože baleríny mají pět výhod, které boty na podpatku nemají.

1) Mají tenoučkou podrážku, takže cítím při chůzi zemi, s jejími kamínky, větvičkami, nerovnostmi chodníku atd.
2) Jsou lehce skladné, takže je mohu dát kdykoliv do kabelky či zadní kapsy a chodit bosa.
3) Dá se s nimi vše - jít na operu, do lesa, koupat se, dobíhat tramvaj.
4) Dávají mi při chůzi pocit lehkosti.
5) Můžu si v nich protahovat a natahovat chodidla a špičky dle libosti, protože jsou většinou pružné a ohebné.

Po sexu se každý chová divně

2011-05-27T11:23:00.000+02:00

Dnes jen velmi krátce. Více k tomu totiž není potřeba.

Zdroj: Futurum.cz, komix Geekette

Tření, otevírání a ta vůně

2011-05-24T17:05:00.001+02:00

Jak já miluju ten zvuk tření se o sebe. Nebo ten pocit, že je jen moje, u mě doma, a že na ní nikdo jiný příštích pár dnů ani nešáhne. Jak se mi krásně otevírá, pokaždé jinak, pokaždé s pokorou a lehkostí. A co nejdůležitější - jak krásné voní, kdykoliv si ji přiblížím ke rtům. Co bych bez ní v ložnici dělala.

Ach, ano. Kniha.
Papírová, nutno dodat.

Posledních pár měsíců jsem ale přemýšlela, že si koupím čtečku. Do tramvaje, metra či na delší cestování mi přišla dost praktická. Byly by v ní všechny knihy, které potřebuju, nemusím je tahat, šetřím lesy, je to levnější...

A pak mi přešel přes cestu můj známý, který má malou dcerku Emu (je jí něco přes rok). Ten nakoupil minulý týden na internetu knihy za několik tisíc korun. Samé klasiky, krásnou literaturu. Nakoupil SPOUSTY knih. Prý pro dceru, protože nevěří, že za dvacet let tady papírová vydání Dostojevského a Scotta ještě budou. Už bude vše jen na obrazovkách, s tlačítky. A on chce dcerce dopřát pocit ohnout si Dostojevského, přičichnout k němu, omylem ho u snídaně natrhnout a pak jím nervózně listovat, protože si nepamatuje, na jaké straně skončila. Chce, aby znala to první zlomení obálky a přejetí po hřbetě, aby se lépe četlo, to okamžité nalistování nakonec, aby si přečetla doslov a naštvané zmuchlání přebalu do kabelky, protože jí už zase překáží.

Tu čtečku si nekoupím. Vydržím to pro malou Emu, jako ten poslední čtenář, budu knihy střádat na poličce a budu se s nimi doživotně tahat, ohýbat je, zabíjet s nimi mouchy a stavět si na ně kafe. Budu je oprašovat, nechtěně trhat a mastit, usínat na nich (a slintat na ně), občas je omylem nechám na stole a rozcupuje mi je pes. Ano. Budeme žít spolu.

A pak do nich doroste Ema a já jí je všechny dám. Teda. Půjčím. A ona si pro ně bude muset přijet a popovídat si se mnou - a ne jen si je stáhnout z internetu a zaplatit kreditní kartou. A uvidí na nich všechny ty ohnuté stránky a skvrny od vína a kafe. A udělá jich tam ještě daleko víc.

Jak chcete tomuhle konkurovat se čtečkami, vážení?

Jak se přes software na koníčka dostat

2011-05-19T23:47:00.000+02:00

Potkávám poslední dobou divné lidi. Nevím, jestli je to protože "protiklady se přitahují" nebo protože "vrána k vráně sedá". To je to blbý. Že nás okolí naučilo několik přísloví, které vše vysvětlí. Vše. To znamená i jakýkoliv úhel pohledu.

Oba byli muži. Ten jeden za mnou přišel dnes, když jsem seděla u potoka se psem.
"Studujete antropologii, jo? To je ta nauka o těch lidskejch svalech a kostech, že?"
"Ne, to je anatomie." Konverzace neplynula zcela přirozeně.
"Prosím Vás, já chci být sama se svým psem."
"Já vím, vy ženy to máte v popisu práce říkat, že nás nechcete."
"My vás ale z devadesáti procent opravdu nechceme."
"Ale bavíte se se mnou déle, než jiná průměrná žena!"
"Ano, protože jsem slušně vychovaná a nechci na Vás bejt neslušná."
"Jo, slušně vychovaný, ty jsou nejlepší. Nejste Vy katolička?"
"Posloucháte mě vůbec? Já si opravdu nechci povídat. Chci být sama. Jako že bez Vás."
"Jenom s Bohem."
"S jakým Bohem?"
"Já Vám o tom Vašem Bohu něco řeknu, mladá slečno."
"Paní, když už. A nechci, děkuji."
"No tak to to vše vysvětluje! Paní! Pchá!"
"Že? Tak vidíte. Marníte čas. Jděte to zkusit jinam, prosím. Já si opravdu nechci povídat. Mějte se krásně." Melodramaticky se otáčím a volám na psa, že odcházíme.
"Lidstvo je jako počítač. Má hardware a software.Bible je hardwarem moderní společnosti. Vystavili jsme na ní vše. Neumíme už bez ní fungovat. Softwarem je láska. Jenomže nám přestává fungovat hardware, nikdo už na něj nevěří. A bez něj to software daleko nedotáhne."
"To je zajímavé."
"Že? A já Vám řeknu i o té Vaší lásce, co to vlastně je!"
Ano, já vím, byla osudová chyba reagovat na první poznámku větou "To je zajímavé!".

Toho druhého muže bych nerozebírala. Poté, co se mi postavil dva centimetry od nosu, mi do očí řekl: "Hledám nějaké holčičky, co rády jezdí na koníčkovi." Jediné, co si pamatuji je, že jsem mu leknutím pustila nákup z Billy na nohu. Leknutím. Ne naschvál.

Je mučivý pocit vědět, že z každého bezdomovce, který k vám přijde, může vylézt něco přínosného. Což většinou nezjistíte, protože je pošlete doprdele. Z toho prvního vypadlo několik zajímavých myšlenek a nakonec se rozloučil a šel domů. Ten druhý byl idiot a pouze děsil lidi na ulici. Je to sázka do loterie, ale ty výhry jsou příjemné.

P.S.: Po dnešním půlhodinovém rozhovoru s panem Já-vám-řeknu-co-to-je, otevírám kurz asertivního chování. Přihlášky můžete zasílat mejlem.

Svatá Lucie noci upije

2011-05-10T18:42:00.000+02:00

Lidi chodí do klubů, aby se s někým sblížili. Hledají teplo, úsměv, zábavu. Hledají ujištění, že je tu spousty dalších lidí, kteří jsou sami a se kterými si budou rozumět.

Byla jsem v klubu o víkendu. Hledala jsem ty úsměvy a zábavu. Skupinu lidí, se kterými se učíme snášet samotu, jsem si přivedla s sebou. A po pár tancích jsem jí uviděla - menší hubenou blondýnku, seděla u záchodů, s hlavou opřenou mezi koleny, nevnímala. Chvíli jsem jí pozorovala. Nikoho nezajímala. Lidé kolem ní chodili, překračovali jí, smáli se jí.

Oslovení, zatřesení, lehká facka. Žádné reakce. Byla úplně mimo. Poprvé jsem někoho vzala za obě ramena a hrubě s ním třásla, poprvé jsem dala ženě facku. Přišel k nám týpek, co jí oslovil jménem, a mně oznámil, že to bude "oupe fpoho voe" a zase odešel. Zbytek večera se už neukázal.

A tak jsem Lucii zvedla, oblékla a neustále s ní mluvila. Mezi lovením adresy jí několikrát zvedla ze země a představovala si, co vše bych řekla těm přátelům, se kterými přišla. Nebo všem těm lidem, co jí tam nechali ležet na podlaze.

Proč chodíte do barů hledat lidské teplo a vřelé úsměvy, když naskytne-li se někdo, kdo je potřebuje, překročíte ho po cestě na záchody?

Otázky, na které je Google krátký

2011-05-05T11:23:00.000+02:00

V poslední době mám pocit, že některým věcem nerozumím. Většinou se s tím dá žít. Tedy pokud tomu nerozumí i ostatní, že. Dobrý pocit z toho, že tomu nerozumí nikdo, mě občas přinutí použít Google a cítit se chytřejší, než zbytek populace.

Ale pak jsou věci, které neví ani Google. A hůř – vypadá to, že je všichni ostatní ví, protože se na ně nikdo ani neptá.

Jak se slepé ženy malují?

Minulý týden jsem potkala v metru ženu, asi třicetiletou, se slepeckou holí. Byla vkusně oblečená a nalíčená. Řekněte mi, jak se slepá žena ráno líčí? Jak si vybírá oblečení a jak ho ráno sladí? Každé ráno poprosí sousedku? Mají přítele na telefonu?

Kdo píše love songy?

Kdo píše pop-rockovým zpěvákům ty zamilované šlágry? Kdo napsal ty „Have you ever really loved a woman“ „Talking to the moon“ "You are the sunshine of my life" atd.? Kde je ten muž, který v noci mluví na měsíc? Je to tedy tak, že my ženy píšeme pro mužské zpěváky písně, které další milion žen po zbytek života frustrují, protože neodvratitelně zjistí, že její muž večer zamilovaně nemluví na měsíc?

Co to znamená, že dvě ženy spolu spí?

Když se řekne, že spolu muž a žena spí, je to logické a lehce představitelné sdělení. Ale co to prakticky znamená, že spolu spí dvě ženy? Pokud není klasifikace sexu dána tím, že se musí spojit vagína s penisem, musí to tedy znamenat, že jakýkoliv předmět zasunutý do vagíny, je sex. Jako že mám sex s vlastním tamponem?

Proč lidé na Facebooku nadávají na Facebook?

Téměř všichni přátelé, které mám na Facebooku, na něj nadávají. Na jeho poruchy, pomatené funkce, narušování soukromí, nechtěně nasdílené položky, tagování fotek atd. Proč je uživatel, kterému vadí narušování soukromí, na sociální síti s více než 600 milionů uživatelů, kde při každém kliknutí dává Facebooku souhlas k nakládání s jeho osobními údaji?

Proč jsou slavní Eddie Stoilow?

Nikdy nikdo neslyšel jinou píseň než Frozen. Ale klobouk dolů, vystačili si s ní už dobrý půlrok. Popová rádia je zbožňují. Jasně, každý nějak musí začít, ale Eddie Stoilow už začínají rok. A s tou samou písní.

No snad chápete, že mi tyhle otázky opravdu nedávají spát.

x, m

Williame, Williame, kde jsme mohli být

2011-05-03T19:59:00.000+02:00

Svatba prince Williama mi smazala ze seznamu jedno dětské přání. Jeden z dětských snů se rozpustil, William si vzal Kate - tak to už si mě asi nevezme! Donutilo mě to se zamyslet. Jaké byly naše dětské sny a jaké jsou teď? A stojíme si za nimi stále?

Na 43Things.com si svá přání archivují stovky lidí. Můžete si udělat seznam svých přání na nadcházející rok a vracet se na web doplňovat, jak se vám při jejich plnění vede. Co víc, dokonce vidíte, kolik ostatních uživatelů má stejná přání.
Je až neuvěřitelné, jak jsme stejní. Co chceme nejčastěji?

Vydat se na výlet bez cíle (20,797 lidí)
Zamilovat se (26,834 lidí)
Být šťastný (24,158 lidí)
Napsat knihu (29,513 lidí)
Zhubnout (40,058 lidí)
A mnoho dalších......

Na mém seznamu na nadcházející měsíc je toho hodně.
Vše se ale dá shrnout do:

Tvořit.
Milovat.
Nechat se milovat.
Studovat.
Pracovat. (To mě donutilo okolí.)
A vše s láskou, když máme ten květen.

A co je na vašem seznamu?

m

Choďme s hlavou vzhůru

2011-04-28T20:04:00.000+02:00

Češi jsou v tom typičtí. Chození s hlavou zabořenou do chodníku, mračící, přemýšlící. A přitom kdybyste se koukali nahoru a usmívali se u toho, tak nejen, že by se na vás lidi smáli zpět, ale viděli byste mnoho další krásy.

A hlavně, koukejte se i srdcem, to občas napoví víc než oči ;-)

Krásný konec týdne!

Mocinky krásný Vajíčkování, přítulkové

2011-04-24T09:41:00.000+02:00

Zbývají poslední čtyři dny, kdy můžete na stránkách iDnes.cz hlasovat o nejstupidnější slovo - zdrobnělinu či patvar (jak to nazývá MF DNES).

Ještě jste nehlasovali? Tak já vás trochu namotivuji. Třeba tím, že vám řeknu, jak vypadá můj klasický pracovní den.

Ránko mi příťa udělá orgasmík (teda jasný že po tuleníčku). Což je ráno jediné dobré, protože pak musí milášek do džobíku. Má smolíček, protože já musím na zumbinu a tak přijde rozlučko a bohužel už žádnej sexík (opáčko dáváme jen o víkendu). Z fitka mu zapísmenkuju z mobílka vymazlenou zprávičku. Odpo mu z pracovního kompíku na ajsku forvardnu nabídku mojí mocinky nej přítelky, že večer dáme všichni filmeček. Prcinka je nadšenej. Nejdřív jdeme trošku šopovat a papinkat a díky bohu máme štěstíčko, že stihneme vystát frontu na lístky a mrknout na ten super filmík. Propašovala jsem do sálu čokošku a čipsíky, takže jsme dělali trochu bordýlek. Úplně mi ten filmeček zlámal srdíčko a lásečkovi taky. Jsme opradu úplně stejní, jak já ho jen lásečkuju! Mocinky nejvíc ho lavískuju.

Dál si, bohužel, už nic nepamatuju, protože jsem dostala z těch všech zdrobnělin průjmík a měla konečně jiné starosti, než vymejšlet novej jazyk.

Mocinky krásné Vajíčkování, prcinky a ať vám moc nezmalujou prdelky.
páčko

Dear man

2011-04-23T13:04:00.000+02:00

Minulý týden jsem našla na YouTube video s názvem DEAR WOMAN. Desítky mužů se v něm omlouvají ženám za všechna příkoří a neporozumění, kterých se na nich dopustili. Sentimentální, že? Ale mně to stejně nedalo a hrozně jsem ho chtěla ukázat nějakému muži.

Povedlo se. Sledoval to se zájmem. Já si říkám - ach, bože! On se na to opravdu dívá! Milé. Nepřestal po minutě, nepřestal po dvou, prostě se díval celých osm a půl minuty!

Byla jsem nadšená, rozhodnutá si ho vzít a strávit s ním zbytek života. On chápe, že ženské energie jsou utiskované! Krása!

Po shlédnutí videa byl tichý, asi minutu přemýšlel a mlčel. Potom se na mě otočil a vážným hlasem se mě zeptal:
"Víš, proč tohle video nemohou natočit ženy?"
"Ne, proč?"
"Protože na světě není tak velký harddisk, na který by se to video uložilo."
Vstal a odešel se vyčůrat.

Muži.
Osm a půl minuty je na omluvu sice slušný čas, ale za žití s vámi je to málo.

Mars volá Venuši, neúspěšně

2011-04-18T17:10:00.003+02:00

Mám mnoho mužských přátel. A bohužel, muži někdy mluví. Rozdíl mezi Venuší a Marsem je nejpatrnější, když se muži snaží zapůsobit nebo zalichotit. Sepsáno a podtrženo - bavme se spolu - můj osobní top ten hlášek mých nejmilejších mužů.

Taktika, jak:

dostat ženu do stejné postele:

“Na té palandě nespi, mohla by s tebou taky spadnout.”Vždyť tu spala před týdnem jiná holka a přežila to…” “No, ale ta byla hubená.”

pochválit ženě make-up:

“Nemáš nový tvar obočí?”

pochválit ženě krásné oči:

“Hele, ale že ty máš mezi předky nějaké mongoly.”

pochválit ženě její sexy hlas:

“Ten tvůj hlas je pecka. Zní jako jazz. Ten já nesnášim.”

pochválit ženě oblečení:

“Vezmu kamarádku, ať se tam ten tvůj kamarád necítí trapně.” “To je super nápad. A ta kamarádka…. ta se obléká normálně?”

ženě zvýšit sebevědomí:

“Hledám nějakou krásnou mladou holku do filmu. Nevíš o nějaké?”

“O čem je tvůj román?” “O mladé, hezké, milé ženě, na kterou letí chlapi.” “Ty jo, a bylo to těžké to vymyslet?”

“Nechci s tebou chodit, nebylo by to vyrovnané.” “Jak tohle můžeš říct! Vždyť ty jsi stejně krásná jako já! Máš vnitřní krásu!”

zvýšit sexuální chuť:

“A tvoji bývalí ten klitoris jako našli, jo?”

zdůraznit přirozenou krásu ženy:

“Jsem rád, že jsem přijel, když máš tu chřipku. Vidět tě takhle dost pomůže našemu přátelství. Takhle mi sexuálně přitažlivá totiž vůbec nepřijdeš.”

Moji drazí muži. Není to s vámi lehké, že? Kdo jste se poznali, gratuluji, Vaše komunikace s Venuší ještě není ztracena.

P.S.: Se všemi se stále bavím. S některými po dost dlouhé pauze.

Vrchol sadismu

2011-04-18T17:01:00.000+02:00

Máte chřipku. Vstanete z postele, dáte přes pyžamo bundu, nasadíte čepici, brýle a doufáte, že vás nikdo nepozná. Je vám mizerně. Vypadáte ještě hůř, než se cítíte. Což je zhruba popis mého dnešního rána.

Ale to nestačí. Oni vás dorazí ještě psychicky.

Můj lékař není jako každý jiný normální lékař na středisku, poliklinice, v nemocnici či v nějaké zapadlé růžové zahradě.

Ne. Můj lékař sídlí v areálu FTVS.

Čí byl sakra nápad, umístit na konec areálu Fakulty tělesné výchovy a sportu ordinaci mého doktora? Dvacet minut se prodírat mladým silným zdravým masem?Proč mne musejí všichni ti vysocí, blonďatí a krásní atleti a vysportované slečny potkávat právě v době, když se plížím chodbou po antibiotika?

Pomozte. Hledám lékaře. V domově důchodců nejlépe.

Nebát se prázdných stran

2011-04-18T16:58:00.000+02:00

Tenhle týden jsem dostala děkovný dopis. Napsal ho Pablo, člověk, kterého jsem viděla jednou v životě, dvě hodiny na kávě.

Mluvili jsme o psaní, Budapešti a cestování. A já jsem jen tak mezi řádky vycítila, že se bojí prázdných stran. Přesně toho známého pocitu, kdy zíráte na bílou áčtyřku a nevíte, jak začít.

Zamyslete se.

Kdo řekl, že se musí začínat na začátku? Nemusí. Začnete na konci, uprostřed, začněte klidně tou úplně poslední větou, a potom začněte dopisovat střed a začátek. Začnete si, kde chcete. A nebojte se prázdných stran. Jde o to je naplnit, ne o to jak. (Touto větou jsem tenhle příspěvek začala já.)

To je to, co jsem mu tenkrát, mezi druhým a třetím loknutím z kafe, řekla já. Ani jsem to nezaregistrovala. A o rok a půl později mi přišel dopis. Děkuje v něm a píše, že mu to nepomohlo jen s psaním, ale s mnoha dalšími věcmi.

Takže dnešní rada by mohla znít: Nebojte se prázdných stran. A nebo taky: Nebojte se trousit zdánlivě jednoduchá moudra nad kávou s přáteli i cizími lidmi.

Protože jim to může změnit život.

Lovci mamutů

2011-04-18T16:51:00.000+02:00

Ráda chodím k lidem a povídám si. Prostě k úplně neznámého člověku, přijít, podívat se mu do očí a zeptat se na cokoliv. Nebo mu něco pochválit. Komplimentuji ráda.

Během jednoho večírku jsem se zapovídala s pěti muži. Čtyři mi nezávisle na sobě řekli, že “to je odvaha, přejít přes uličku a začít s nimi mluvit”.

Dřív se za odvahu považovalo ulovení mamuta, dnes stačí přejít chodbu a zeptat se, jak se mám. Všichni muži se shodli na tom, že by nezačali jen tak s někým mluvit, a už vůbec ne s někým, kdo se jim líbí.

Vymřeme. Protože, drazí stydliví muži, přes internet se rozmnožuje špatně.